Alice v řetězech bloudí Českou krajinou

Ač to zní neuvěřitelně, nejen punk, ale také grunge ještě stále není mrtvý. Alespoň v české kotlině nás o tom přesvědčuje relativně nová kapela s podivným názvem Nantokanaru, jejíž debutové album He Who Dances With Swans připomíná americký Seattle v polovině devadesátých let, kdy frčely bandy jako Alice In Chains nebo Stone Temple Pilots.

Za pražsko-brněnským projektem stojí především Igor Pruša, který skládá muziku, píše texty a hraje na kytaru. Pódiovým frontmanem je zpěvák Jen Ten, na basu hraje Vítek Kraváček, na bicí Michal Grepl, kombinovaný post druhého kytaristy a vokalisty obsadil Zdeněk „bodó“ Růžek a jako one-song-special-guest se představuje Go Go Dancer Pauli. Na psaní mnoha textů se podílel už bývalý člen Nantoknaru Xstar.

Kapela funguje zhruba rok a půl a za tuto krátkou dobu existence už toho stihla dost. Protočila několik hudebníků, natočila čtyřpísňové EP, chvíli nahrávala i za oceánem, vyhrála hudební soutěž Jack Daniels 2008. Takže úplní žabaři to asi nebudou.

A vskutku nejsou. Album He Who Dances With Swans je na debut více než slušné. Není to tuctový rock pop ani ubrečené kvílící emo nebo screamo. Naopak, v některých nejsilnějších momentech jejich muzika silně připomíná staré dobré grunge časy. Anglicky zpívané texty plné skepse, negativismu, nenávisti všude kolem a snahy vypořádat se s ní doplňují důrazné kytarové riffy, emocemi nabitý zpěv a přesné bicí.

Ne všechny tracky se samozřejmě povedly. Některé se na album dostaly evidentně jen proto, aby nějak zaplnily alespoň trochu slušnou stopáž, která by hlásala plnohodnotné album. Například v songu Mr. Gogo jako by hudebníci nevěděli co hrát. Střídání nejrůznějších stylů nebo postupů není v dnešní eklektické době, kdy se kříží všechno se vším, nic neobvyklého. V případě Nantokanaru má ale člověk občas pocit, že nevědí, jak dál konkrétní píseň rozvíjet.

Přitom právě ve chvíli, kdy kašlou na zbytečné muzikantské vychytávky a jen to správně nakopnou, má jejich muzika silný náboj a nenechá nikoho klidným. Třeba Lives Away vychází z jednoduchého metalového základu, kdy kytaristi ohulí své nástroje co nejvíc, zpěvák si z plna hrdla zařve a je vymalováno. Takoví jednodušší Korn v mladších letech.

Velkou zbraní Nantokanaru jsou refrény. Evidentně mají cit pro silné melodie, které obalené do kytarového hábitu probouzejí v posluchači příjemné mrazení v zádech – New Form nebo Little Later:


 


Při poslechu téhle desky si může člověk zavzpomínat na stará dobrá devadesátá léta. Otázkou ale je, zda až příliš Nantokanaru nepřipomínají právě zmíněné Alice In Chains. Ne že by zpěv zněl jako dnes už kultovní kvílení a mekání Layne Staleyho, v některých tracích je ale podobnost hudebních postupů až příliš nápadná – například ve Weeks & Days nebo Just. Druhá zmiňovaná je ale více nu-metalová s typickým řvaním a la Jonathan z Korn.

To vše jsou samozřejmě více než skvělé hudební vzory, které ve své době bořily zaběhnutá hudební klišé a nabízely lidem otráveným z rozbředlé a kýčovité muziky něco jiného a nového. Nantokanaru bohužel zatím jejich kvalit nedosahují, což ale ani náhodou není výtka. Jen by možná mohli pro příště více improvizovat a zkoušet hledat svou vlastní cestu, která by je udělala originálními. Pokud totiž budou pokračovat ve stejné linii, jakou vidíme u jejich debutového alba, může velmi slibná rocková kapela skončit jako česká Alice v řetězech. Což je dost málo a kluci mají určitě větší ambice.

Pro příště je zkrátka potřeba řetězy, kterými jsou připoutáni k jakýmkoli hudebním vzorům, roztrhnout. I za cenu počátečních neúspěchů a bolesti z hledání nových cest. S řetězy se těžce zdolávají hudební zdi i hranice. Proč se nevydat například do krajin rytmického ambientu, jehož náznaky slyšíme v předposlední Peaceful. Ta píseň je tak trochu mimo mísu, ale přesto patří k tomu nejlepšímu, co na desce je. Přitom je to v podstatě dobře udělaný popový trip hop.

Nantokanaru mají přesto na české hudební scéně své místo. Sice prozatím trochu zamrzli v devadesátých letech, dokážou ale vymyslet silné skladby, které se lehce pamatují, a proto mají šanci posluchače zaujmout. Ať už jde o Flow, Once nebo Peaceful, všechny zmíněné tracky v sobě mají kouzlo a zároveň punc hudebního entuziasmu a snahy rozkopat zpuchřelé základy českého rocku, protože od dob Olympiku (na který platí poučka, že čím starší, tím dementnější) po Kabáty, kteří jsou tak hrozně jednoduší, až je člověk chvílemi lituje, tu je velké vakuum. Opravdu dobrá a kvalitní rocková hudba tu není.

Takže buďme rádi i za tuhle reinkarnovanou Alici v řetězech, která se zatím mírně potácí, ale přesto jde vzpřímeně a je připravena se brodit bahnem české hudební scény a vystoupat, když už ne na vrchol, tak rozhodně nad hlavy všech olympiků a kabátů…

Autor recenze: José Armando

Nantokanaru: He Who Dances With Swans, CD, 47 minut, vyšlo 1. 3. 2008 vlastním nákladem

Tracklist:

01. Piano Opening
02. Flow
03. Easy Now
04. Guitar Note One
05. Once
06. Weeks & Days
07. Guitar Note Two
08. Mr. Gogo
09. Lives Away
10. Guitar Note Three
11. Little Later
12. Just
13. Guitar Note Four
14. New Form
15. Good Bye
16. Guitar Note Five
17. Peaceful
18. Piano Closing

www interpreta: www.nantokana­ru.cz
http://bandzo­ne.cz/nantoka­naru