Britští intoši, co špatnou desku nesvedou

Kapela Coldplay zdá se natočila jednu z nejsilnějších hudebních desek roku. Samozřejmě se bavíme o muzice v mantinelech mainstreamu, protože tahle kapela je nyní v jeho středu. Čtvrtá deska s trošku šíleným názvem Viva la Vida Or Death And All His Friends potvrzuje status Coldplay jako jedné z nejvlivnějších kapel poslední dekády.

Coldplay jsou takové dítko štěstěny. Na co sáhnou, to se jim podaří. Všichni čtyři členové kapely jsou nezvykle hodní a nekontroverzní. Nechlastají, nefetujou, nestřídají děvuchy ani nemluví sprostě. Prostě kapela značně nestandardní image.

Kluci se potkali na londýnské univerzitě někdy v roce 1996, začali spolu hrát, zkoušet první vlastní písničky, otrkávat se na prvních koncertech atakdále. Samozřejmě nejdůležitější a onen přelomový okamžik přišel v roce 2000, kdy Coldplay vydali debutovou desku Parachutes. Následovalo mediální šílenství, které doposud nepolevilo. V jeho důsledku se například frontman kapely Chris Martin oženil s hollywoodskou herečkou Gwyneth Paltrow, s níž má dvě malé děti.

Na druhou stranu úspěch Coldplay mnoho lidí dosud nechápe a především na Martinův zpěv jsou někteří přímo alergičtí. Ano, Martin už v prvním hitu a videoklipu Yellow vypadá, jako by byl mentálně zaostalý nebo jako kdyby potřeboval aspoň pořádně pohladit a ukonejšit. To ale nic nemění na faktu, že tenhle song zasáhl spoustu hudebních fanoušků, a to nejen slečen a dam:


 


Coldplay byli vždycky popově-rockovou melancholickou kapelou, lehce rozpoznatelnou podle Martinova typického kvílení a kvíkání za doprovodu klavírních linek. Tohle všechno sice najdeme i v novince Viva La Vida Or Death And All His Friends, ale jinak je deska mnohem rozmanitější. Jak po hudební stránce, tak i po výrazové.

Nová deska Coldplay je taková dospělá. Jako by do ní absolvent vysokoškolského oboru starověké dějiny Chris Martin, absolvent astronomie a matematiky živící se jako kytarista Jonny Buckland, bubnující absolvent antropologie Will Champion a jediná černá ovce této hudební rodiny, která, představte si tu drzost, zběhla ze studia architektury, baskytarista Guy Berryman, vložili vyzrálost a sehranost, kterou za těch posledních deset let získali.

Je trapné to říkat, ale tahle deska nemá moc slabých míst. Možná některé tracky trošku zavání kýčovitostí a nabubřelým sentimentem, jenže to těmhle hodným hochům sežerete i s navijákem. Je důležité uvědomit si jednu věc: o Coldplay se vždycky mluvilo jako o umných plagiátorech, kteří dokážou vybrat ty správné ingredience z Beatles, U2 nebo Elbow, pořádně je zamíchat a poté skrze sítko protlačit tu nejlepší šťávičku a pošušňáníčko.

Aby bylo jasno, lví podíl na úspěchu poslední desky má producent Brian Eno, což každého posluchače trkne už při úvodním tracku Life in Technicolor, kde slyšíme edgeovskou kytaru jako vystřiženou z Joshua Tree. Kapela se přestala bát experimentovat a my jsme najednou svědky psychedelických momentů jako třeba v tracku Chinese Sleep Chant nebo Lost!, kde nechybí oblíbený nástroj novodobých hipísáků – bubínky.

Každá jednotlivá písnička má potenciál stát se singlem a hitem. V hymnickém Cemeteries Of London nás Martin trochu postraší londýnskými duchy na hřbitově. Skoro u všech písniček nás Coldpaly vybízejí tleskat, jako by připravovali fanoušky na koncertní šňůru, která se 22. září zastaví i v Praze v O2 Areně. No, bude to svátek. Coldplay totiž v Česku ještě nikdy nehráli!

Album člověka zaujme na první poslech a je jasné, že bude mít nutkání se k němu vracet. Zatímco některé songy jako Reign Of Love jsou ozvuky starších časů, kdy mladíci bořili hitparády a napomáhali k pukání dívčích srdcí, další jsou jakoby z jiného levelu.

Za obzvlášť zajímavou a povedenou skladbu považuju Yes, v níž má Martin nezvykle nízko položený hlas. Najednou vnímáte Coldplay jinak. Skladba je navíc prošpikována arabskými hudebními motivy, přitom zní těžce euroamericky a refrén je ušitý přesně podle šablony. Takhle má vypadat moderní song, který není triviální, zároveň ale využívá všech komerčních pravidel. Naopak titulní Viva La Vida působí až moc vtíravě a podbízivě a patří k tomu slabšímu, co na albu je.

Jedním z nesilnějších a zároveň nečekaných hudebních zážitků je Violet Hill, která je slušně našláplá, nakopnutá i agresivní. Hudebně dotažená a přitom komplikovaná. Jako by se Coldplay blížili k Beatles a k jejim pozdním experimentálním kouskům třeba na Bílém albu:


 


Podobně dospěle zní i Strawberry Swing, kde slyšíme ozvuky U2 a Elbow. Dominantní instrumentální pasáže strhávají až k hudební nirváně. A to samé na chlup platí i o Death And All His Friends, jejíž poslední třetina je jak z jiného světa. Kytary lkají, Martin lká, i ten klavír lká. Bude zajímavé si tento výrazný moment poslechnout v live provedení…

Každopádně nové album Coldplay beze vší pochybnosti potvrzuje, že tihle britští intelektuálové, kterým jsou cizí drogy, sex a vlastně i rock'n'roll, mohou v klidu na koleně houpat děti a číst si Financial Times. Své místo v historii pop music už mají jisté.

Autor recenze: José Armando

Coldplay: Viva La Vida or Death And All His Friends, CD, 45 minut, 17. června 2008 vydalo EMI

Tracklist:

01. Life In Technicolor
02. Cemeteries Of London
03. Lost!
04. 42
05. Lovers In Japan
06. Reign Of Love
07. Yes
08. Chinese Sleep Chant
09. Viva La Vida
10. Violet Hill
11. Strawberry Swing
12. Death And All His Friends
13. The Escapist

www interpreta: www.coldplay.com
www.myspace.com/col­dplay