Osmdesátá léta neskončila

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Ježíšek naložil všem metalistům na světě dáreček už dva měsíce před Vánocemi. Jde o místy dýchavičnou lokomotivu nazvanou Metallica a tahle nová série se jmenuje Death Magnetic. Což o to, krabice vypadá skvěle, ale ten obsah…

Po pěti letech od poslední desky St. Anger se největší metalová kapela na světě rozhodla odhodit všechny zbytečné berličky, které by snad zaváněly originalitou a nedejbože experimentováním, a vrátila se do sladkých osmdesátých let.

Ono asi nemá moc smysl se nějak blíže zmiňovat o historii kapely, která svou první skladbu Hit The Lights natočila už v roce 1981, tedy v době, kdy většina z nás tak maximálně rytmicky žužlala dudlík do zvuků nějaké pěkné písničky od Olympiku nebo Katapultu.

Je vlastně jedno, jaký kdo má názor na Metalliku, hlavní je si uvědomit skutečnost, že díky ní se z metalu stal mainstream a dosti ekonomicky lukrativní odvětví hudebního byznysu. Nemluvě o tom, že právě díky Metallice doposud na ulici zahlídneme podivné typany s mrkváčema, džískou plnou odznáčků a nášivek, kteří jsou hrdí na svoje neuvěřitelně splihlé (občas dlouhé) vlasy.

Metallica je prostě fenomén, který se nesmazatelně zapsal do análů populární hudby. Nejde o to, že díky jejím přelomovým albům jako Kill'Em All, Ride The Lightning, Masters Of Puppets nebo … And Justice For All definovala Metallica celý sound osmdesátých let. Vymyslela neuvěřitelné kytarové riffy, neuvěřitelně dlouhá kytarová sóla, neuvěřitelně frenetické bicí a neuvěřitelně dlouhé balady, které se nakonec zvrhnou do šíléno šrumce:


 


Také si uvědomme, že rok 1991 nebyl jen rokem Michaela Jacksona, proubouzející se grunge scény, gangsta hip hopu a Orlíku nyní úctyhodných a respektovaných umělců Dana Landy a Davida Matáska, byl to především rok černé barvy. Tedy bezejmenného alba Metalliky, kterého se prodalo dvacet dva milionů kusů a jež v sobě skrývalo a dosud skrývá neuvěřitelné vypalovačky (Enter Sandman) a neuvěřitelné ploužáky (Nothing Else Matters).

Z Metalliky se díky tomuto albu stala skutečná megakapela, což jí následně přivodilo klinickou smrt. Začala doba experimentů (samozřejmě v určitých mantinelech vyznačených bubeníkem Larsem Ulrichem a zpěvákem a kytaristou Jamesem Hetfieldem), která málem skončila sebedestrukcí kapely i jejích členů. Všichni totiž kalili první ligu a navíc je začal štvát baskytarista Jason Newsted, který čím dál častěji vypiskoval, že na jeho vlastní hudební nápady zbytek osazenstva prdí.

Všichni víme, jak to dopadlo. Jason si sbalil svých pět švestek a návdavkem spoustu milionů babek a naopak svých pět švestek si rozbalil Robert Trujillo očekávající rovněž spoustu milionů babek.

Zkraťme to. Death Magnetic není špatná deska, jenže pro osmdesátá léta, nikoli rok 2008. Kucí už se na to asi měli vykváknout a užívat si nehynoucí slávu. Bohužel to se nestalo a Metallica nám servíruje sedmdesát pět minut kytarového kvílení.

Kdo se opravdu na novém albu dosyta vyřádil a určitě si spokojeně práskal kníry, byl Kirk Hammet. Tenhle jediný bezkonfliktní člen skupiny totiž poslední desetiletí musel zapomenout na svá kytarová sólíčka, kterými zdobil snad každý track Metalliky. Tady se fakt rozjel. Nemá smysl se v jednotlivých skladbách příliš pitvat, ale zkuste třeba třetí Broken Beat & Scarred nebo poslední My Apocalypse.

Navíc všechny songy jsou šíleně dlouhé. Tohle poslouchat člověka vážně unaví. Jediné, co hochům dokážu odpustit, jsou jejich ploužáky. Nevím, kam na ty melodie chodí, ale je pravda, že to skutečně umí. To je asi důvod, proč si The Day That Never Comes jako jeden z celkem dvou baladických momentů jinak trashového alba vybrala Metallica za singl, který navíc obdařila módním protiválečným videoklipem:


 


Opravdu je těžké vyzdvihovat konkrétní fláky, protože všechny skladby jsou tak nasáklé metalovými postupy osmdesátých let, až je vám blivno. Tohle může poslouchat opravdu jen ortodoxní fanoušek metalu nebo nějaký hudební zamrzloň, který stále nechápe, že muzika je jako kytička – pořád se vyvíjí. Pak sice uvadne, ale jsou tu jiné kytičky. Navíc ne všechny musí být nutně červené karafiáty…

Co závěrem? Snad jedině to, že i já jsem na Metallice vyrůstal. Když jsem jako žák základní školy uslyšel bezejmenné černé album, byl jsem naprosto unesen. A to mě ještě zpětně čekaly desky a kazety starších kousků Metalliky od mých kamarádů, v té době už pravověrných teenmetalistů.

No, byla to bomba! Jenže, vážení fanoušci metalu, vocaď pocaď. Co ještě s vypětím sil fungovalo na začátku devadesátých let, tedy těsně před tím, než všechny ty metalové masturbace spláchl Kurt Cobain nebo Eddie Vedder, tak dnes už přes to opravdu žádný vlak nejede. Ani lokomotiva typu Metallica. Takže si vyberte – buď closed, nebo klozet…

Autor recenze: José Armando

Metallica: Death Magnetic, CD, 75 minut, 12. září 2008 vydal Universal Music

Tracklist:

01. That Was Just Your Life
02. The End Of The Line
03. Broken Beat & Scarred
04. The Day That Never Comes
05. All Nightmare Long
06. Cyanide
07. The Unforgiven III
08. The Judas Kiss
09. Suicide & Redemption
10. My Apocalypse

www interpreta: www.metallica.com
www.metallica.cz
www.myspace.com/me­tallica