U2 nezničí ani atomovka

Největší hudební kapela na světě s jednoduchým přízviskem U2 vydala už asi miliontou desku. Na No Line On The Horizon si fanoušci museli docela dlouho počkat. U2 si mezitím odjeli další megaturníčko, natočili 3D filmeček a vysvětlovali světu, jak by měla vypadat sociální spravedlnost na zeměkouli. Všichni by si měli být rovni, ale U2 jsou přece jen trochu rovnější…

Co tak člověk může napsat o U2? Všichni o nich všechno vědí. Muziku dělají už třicet let dost podobnou. Bonův hlas se za tu dobu příliš nezměnil, Edge ma stále stejně zarputilý a soustředěný výraz, Adam si svou baskytaru pořád užívá a Larry dál většinou ani nedutá, jen profesionálně mlátí paličkama. Takže se nic nezměnilo. Občas U2 trošku pozměnili styl, ale stále si jedou ten svůj neo pop rock nebo tak něco.

I jejich v pořadí dvanáctá deska pokračuje v zaběhnutých kolejích. Samozřejmě nikdo od skoro padesátníků nečeká žádné hudební výmyky, veletoče a šplhání někam, kde nemají co dělat. I té síly a energie samozřejmě trochu ubývá. U2 přitom už dávno patří mezi základní klenoty světové populární hudby a o některých jejich albech se možná už teď učí na základních školách v hodinách hudební výchovy.

Je rozhodně obdivuhodné, co se téhle čtveřici podařilo dokázat. Nechce se ani věřit, že jejich skutečně první hit je z roku 1981, kdy mnozí z nás ještě poletovali někde na obláčku nebo si tak maximálně dokázali spočítat, kolik prstů mají na ruce. Vraťme se tedy na chvíli do této hluboké minulosti, kdy byl ještě svět oficiálně rozdělen na dvě poloviny, přičemž ani jedna pořádně nevěděla, co se děje v té druhé. Jen U2 už tušili, a následovali proto svou šťastnou hvězdu:


 


Práci na desce U2 ukončili až v prosinci 2008. Pokud se podíváme na producenty alba, nevidíme žádné výrazné změny. Jména jako Brian Eno, Daniel Lanois nebo Steve Lillywhite k U2 už tak nějak patří a dost výrazně se také podepsala na soundu U2. Stále cítíme jakousi pompéznost projevu, až jakousi kazatelskou snahu vše vysvětlit a všechny obrátit na správnou cestu. A nejde ani tak o texty, jde o celkový zvuk kapely. Když si poslechnete Magnificent nebo Unknown Caller, jako byste se chvílemi ocitli někde v roce 1987, kdy U2 ovládli žebříčky svým albem Joshua Tree.

Musím uznat, že Bono a spol. jsou natolik zkušení a ostřílení harcovníci, že vědí kdy přitlačit a kdy naopak ubrat. Vždyť už taky svoje fanoušky znají jako své boty. Právě proto, že se v případě U2 všichni se všemi znají, nelze zažít překvapení. Ale na druhou stranu ani zklamání.

Chcete vědět, jak znějí U2 v roce 2009? Stejně jako zněli v roce 1987 nebo 1997. Jen snad Bono ještě víc zapracoval na hlasivkách a dokáže zpívat hodně vysoko. Pusťte si třeba sedmý track Stand Up Comedy, který chvílemi připomíná kvílení sirény. Myslím to v dobrém. Zrovna tenhle song totiž patří k těm lepším na desce.

Moc se bohužel nepovedl singl alba Get On Your Boots. Je příliš nabubřelý a umělý. Působí chladně a hrozně vykalkulovaně. Stačí mrknout na živák z udílení britských hudebních cen. Smrdí to kýčem. Ale ne tím chtěným, jaký si pamatujeme z Popu:


 


Potvrzuje se tak, že většina i těch sebelepších kapel nakonec ustrne na jednom místě a moc už se nepohne. V případě U2 to není zase taková škoda, protože oni nedokážou vydat vyloženě špatnou desku. Jen prostě když slyšíte písničky z No Line On The Horizon, řeknete si, že tohle už jste slyšeli milionkrát. Navíc v lepším podání.

Takže novou desku lze doporučit jen ortodoxním fanouškům U2. A že jich mají tihle Irové zatraceně hodně, dokládá fakt, že ihned po vydání se album dostalo na vrcholy prodejních žebříčků v třiceti zemích světa, včetně České republiky. Na druhém místě jsou mimochodem noví The Prodigy, kterým se na rozdíl od U2 dlouho očekávaný návrat povedl.

Jedno je ale jisté, U2 měli vždycky velkou sílu v koncertech. Jsou svého druhu možná poslední skutečně stadionovou kapelou, která dokáže vyprodat největší arény světa. I když letos je asi trumfne znovuzrozený Míša Jaksonů, ať už s měsíční chůzí nebo bez ní.

Takže pokud můžete, vypravte se na U2 naživo. Pokud se vám to podaří, věřím tomu, že i skladby z jejich poslední desky budou znít nádherně a étericky. Jako například závěrečná Cedars Of Lebanon, která je sice plná Bonových mírových poselství, ale zároveň si v sobě drží dostatek emocí, které člověka omráčí. A tohle umí U2 dokonale. I po takových letech. Klobouk dolů…

Autor recenze: José Armando

U2: No Line On The Horizon, CD, 54 minut, 2. 3. 2009 vydal Universal

Tracklist:

01. No Line On The Horizon
02. Magnificent
03. Moment Of Surrender
04. Unknown Caller
05. I'll Go Crazy If I Don't Go Crazy Tonight
06. Get On Your Boots
07. Stand Up Comedy
08. Fez – Being Born
09. White As Snow
10. Breathe
11. Cedars Of Lebanon

www interpreta: http://www.u2.com
http://www.mys­pace.com/u2