Jedenáct es fracka z Wimbledonu

Tenhle třiadvacetiletý týpek, kterému po bradě neteče mléko, ale pivo, dokázal nadchnout jak teenagery, tak zasloužilé umělce. Jamie T a jeho druhé album
Kings And Queens přineslo osvěžení do zatuchlých hudebních vod a blat. Užijte si to.

Když člověk poprvé v životě poslouchá tohoto rozcuchaného kluka z londýnského Wimbledonu, říká si: A tohle je jako co? Vždyť to nemá ani hlavu, ani patu! Rapuje jako puberťák před pubertou, do toho prdne elektronického bubeníka, sem tam úděsný melodický refrén jak z osmdesátých let, no prostě shit!

Jenže ono to tak není. Chce to jen přistoupit na jeho hru. Na jeho rozpustilé pojetí hudby, v níž míchá vše od punku, elektronické hudby přes hip hop, grim až po jakési orchestrální aranže. Většina textů pojednává o tom, jak se Jamie někde hrozně vylil (368) nebo to posral s holkou (Emily's Heart). Občas si nad pátým pivem zamudruje o politice (Spider's Web). Je to taková splácanina od všeho něco. Jenže!

Tomuhle klukovi to věříte. Věříte mu, že to myslí opravdu upřímně. Že si prostě doma v pokoji zapne počítač a píše si zážitky z předešlého večera, kdy šel s kamarády do pubu a zřídil se tam jak prase. A při stavu mírné zatrpklosti vůči světu a všemu kolem si svoje podroušené poznámky zapisoval do notýsku nebo vyťukával do mobilu. Všichni to známe, ale ne všichni jsme schopni tyto myšlenky kloudně využít, protože si myslíme, že jsou to opilecké bláboly, které nikoho nezajímají. Jamie T se ale na tyhle předpoklady vykašlal a naopak z toho udělal přednost. A na ostrovech mu to žerou už dva roky!

Když před dvěma roky vydal svůj debut Panic Prevention, nikdo ještě netušil, že s touhle deskou bude dvanáctkrát nominován na Mercury Prize, vyhraje zpěváka roku a nechá za sebou takové ikony britské hudby jako Jarvise Cockera nebo Thoma Yorka.

Jamie T je vlastně písničkář, který do své tvorby vnáší moderní hudební prvky. Možná by mohl trochu připomínat Becka ze začátku devadesátých let, kdy okouzlil celý svět svým Looserem. Jamie T je vlastně taky looser, akorát že tyhle pocity prožívá o patnáct let později a zaprášené bary v Los Angeles vystřídaly zapařené bary kdesi v Londýně. Samozřejmě Beck se za tu dobu určitým směrem vyvíjí a každá jeho deska je jiným způsobem originální.

Oba hudebníci jsou přitom eklektici jak Brno! Když si pustíte první track z Kings And Queens, už zmiňovaný 368, slyšíte takový ten typický britský pop industriál, jak nám ho servírovali Gorillaz. Hned další Hocus Pocus je zase kytarovka s výraznou basovou linkou. Úvodní singl nové desky Stick’n’Stones je pro změnu britská kytarovka, spíš než o rap jde o recitaci, a tu používali i Blur:


 


V podstatě každý pes jiná ves, drží to ale při sobě. Jamie T neváhá v zásadě taneční skladby proložit nějakou tou milostnou baladou a pak si zkusit třeba punk. Bere všechno dobré, co v Británii vzniklo za posledních zhruba patnáct let, a neváhá tyto vlivy přetvořit ve vlastní verzi moderního pojetí muziky. Možná se za pár let jeho osobitého stylu přesytíme a budeme jeho další pokusy ignorovat. Zatím tomu tak ale není a je třeba si ten čerstvý vzduch britské hudební scény vychutnávat.

Showbyznys tohoto chlapíka z Wimbledonu ještě nestačil úplně vycucnout, takže máme šanci poznat, jak se asi cítí mladí Angláni ke konci první dekády nového tisíciletí. Necítí se asi nijak jinak než mladí Amíci na konci šedesátých let nebo Češi v polovině devadesátých let. Politické režimy a sociální problémy se sice mění, kluci a holky ale mají pořád stejné problémy. Kde sbalit pořádnou kost a kde se co nejlevněji vylít. Jo, my ti rozumíme, Jamie T…

Autor recenze: José Armando

Jamie T: Kings And Queens, 7. 9. 2009 vydalo EMI

Tracklist:

01. 368
02. Hocus Pocus
03. Stick’n’Stones
04. The Man’s Machina
05. Emily’s Heart
06. Chaka Demus
07. Spider’s Web
08. Castro Dies
09. Earth, Wind & Fire
10. British Inteligence
11. Jilly Armeen

www interpreta: http://www.jamie-t.com/
http://www.mys­pace.com/jami­etwimbledon