Holý rock je funky rock

Vůdčí postava kapely J.A.R. Roman Holý se rozhodl, že si udělá pro radost takovou klasickou rockovou desku. Vznikl proto projekt Neruda, který má představit jinou hudební polohu tohoto známého muzikanta. Výsledkem je soft rock – nebo spíš hard funk.

Abych pravdu řekl, netuším, proč se Roman Holý, Matěj Ruppert, bývalý bubeník –123 min. Miloš Dvořáček a kytaristé Lukáš Martinek a Petr Škarohlíd rozhodli pro tento experiment. Proč svou trochou do mlýna přispěl Wladimir 518, Ota Klempíř a Pavel Vrba. Proč se spojili Ivan Wernisch, Jiří Stivín a Mikoláš Chadima. Možná si jen chtěli vyzkoušet, jaké je to být rockerem. Každý správný chlap přece snil minimálně v pubertě o tom, jak stojí na pódiu, pod ním padesát tisíc lidí, všichni provolávají jeho jméno – a chlap je v sedmém nebi. Jenže tohle samozřejmě hudebníci z Nerudy nikdy nezažijí. Nejsou Kabát!

Po poslechu všech dvanácti skladeb z desky projektu Neruda je potřeba říct, že do rocku mají hodně daleko. Kloužou jen po povrchu. Je to jen taková hra, která nikoho moc dlouho bavit nebude. Pravověrní rockeři budou nechápavě kroutit vlasatými hlavami a fanoušci Romana Holého budou nesví při pokusu tančit na některý nerudovský track.

Nemůžu si pomoct, ale podle mě jsou si ty písničky až moc podobné. Stejný je pěvecký projev Matěje Rupperta, který je občas nucen doslova kvílet, ne-li kvičet. Kytary jsou tady v podstatě jen proto, že k rocku od nepaměti patří. A největší sranda jsou bicí. Jestli takhle znějí rockové bubny, tak to mi teda posol bulvy.

Holý se evidentně snažil přizpůsobit se jinému hudebnímu stylu, jenže mu to nejde. Hned po několika úvodních tónech jakékoli písničky bez problému poznáte Holého rukopis. To znamená hodně hudebních nápadů, kudrlinek, odboček a muzikantského umu. Jenže je to daleko přízemnější. Ne nadarmo ty největší rockové fláky mají jen tři akordy. Třeba Kurt Cobain by o tom mohl povídat.

Myslím, že každý má právo vyzkoušet si cokoli. Otázka je, jestli si třeba nespálí prsty, protože šahá, kam by neměl. A přesně tohle se stalo Holému a jeho Nerudovi. Rozhodně bude lepší, když se vrátí do svého výsostného království a bude nás bavit pěkně postaru:

 


Nejsem sice opravdový fanda Holého kapel, musím ale uznat, že některé jeho skladby hraničí s genialitou. I v případě Nerudy lze občas mluvit o záchvěvech muzikantského talentu. Bohužel jde jen o jednotlivosti a pasáže, nikdy o celou píseň. Třeba úvodní Když zhaslo slunce se tváří hodně drsně, čemuž odpovídá i způsob interpretace, refrén je jakože tvrdý, ale zpěv je podivně nepřirozený a spíš než rock to připomíná nějakou tvrdší gay odnož Depeche Mode.

Ono vůbec žánrově zařadit Nerudu je velmi obtížné, v podstatě nemožné. Jde vlastně o jakýsi zrychlený funk. Schválně si pusťte song Celníci se psem nebo Betonový boty… a takhle bych mohl v podstatě pokračovat až do závěrečného dvanáctého tracku.

Jediné, co snad stojí za zmínku, jsou texty. Ty jsou ujeté. Sice ne až tolik jako například u znovuzrozené Vanessy, ale i tak se člověk občas rdí. Ukázkovým případem zdánlivé kontroverze a šokantnosti je píseň Duchovní, kde se v refrénu velmi otevřeně zpívá o mužské masturbaci. Ale co si budem povídat. Otrlost moderního člověka je bezmezná.

Přes všechny výhrady si dokážu představit, že některé tracky dokážou přežít a Roman Holý je se svým mnohačlenným ansámblem bude hrát na koncertech. Já osobně hlasuju pro Hledání, což je pomalá, snová věc, v níž vyniká i Ruppertův poněkud ujetý zpěv, v němž si na téhle desce evidentně libuje.

Asi nejblíž ke skutečně tvrdé muzice má skladba Máma má vo mně strach. Jenže Holý si nikdy nedá pokoj a musí každou písničku vylepšovat, takže ze slibně se rozbíhajícího bigbítu se nakonec stejně stane jakási hudební všehochuť.

Zkrátka – není to ono. Švec by se měl držet svého kopyta. Když si chtěl třeba Fanánek konečně moderně zarapovat, taky to dopadlo mizerně. Tak se na to vykašlal a další desku už s domovskou kapelou udělal postaru, a je to v klidu. A přesně to by měl udělat i Roman Holý. Vykašlat se na experimenty, které jeho povaze nesedí, a dělat to, v čem je dobrý. Precizní funky muziku…

Autor recenze: José Armando

Neruda: Neruda, 43 minut, 29. 3. 2010 vydalo EMI

Tracklist:

01. Když zhaslo slunce
02. Celníci se psem
03. Betonový boty
04. Vem šutr
05. Duchovní
06. Hledání
07. Máma má vo mně strach
08. Rodinný pouta
09. Stella
10. Svědomí kovboje
11. Zajatci testosteronu
12. Tůrista Čech