Hudební masakr z Austrálie

Tak takhle nějak zní nekompromisní rock, který kašle na jakékoli škatulkování a komerční mantinely boří jediným hrábnutím do strun. Projekt Nicka Cavea Grinderman je tu znovu pod nekomplikovaným názvem Grinderman 2. Užijte si to.

Nick Cave se po třech letech rozhodl oprášit jedno ze svých mnoha hudebních těles, v nichž vystupuje. Výsledek je jako vždycky těžko uchopitelný, i když vlastně jasný jako facka. Nick Cave je totiž Nick Cave a běsy, kterého už přes půl století budí ze spaní, nechává útočit i na nebohé posluchače. On a jeho staří známí Warren Ellis, Martyn Casey a Jim Sclavunos se opět opřeli do nástrojů a vytvořili devítiskladbový opus, v němž není místa pro slabé nátury. Děs a hrůza prýští z každého hudebního poryvu podporovaného Cavevovým charakteristickým přednesem.

Album představuje čiročirý rock. Ok, občas zaslechnete nástroje jako housle (When My Baby Comes), ty jsou ale vzápětí vystřídány kytarovým běsněním, při němž se vyřádil hlavně Warren Ellis, který se nebojí používat jakékoli hudební efekty. V jeho podání zní elektrická kytara jako sled neuvěřitelných zvuků, které ale všechny mají své jasně dané místo v konkrétní skladbě. Dokáže svou silou a naléhavostí ovládnout celý prostor.

Nick Cave je samozřejmě známý taky jako autor neotřelých balad, které se člověku doslova zadřou pod kůži jako nějaká tříska. Písnička kolem vás krouží a vy máte příjemný pocit, jako když hladíte čerstvě ohoblované dřevo, když tu najednou zjistíte, že není všechno tak dokonalé, jak se vám původně zdálo. Tříska se vám ostře a hluboko zabodne do dlaně a vy máte sakra práci ji vytáhnout. A s Cavem je to podobné. Vždycky si na vás něco připraví, a i když vy samozřejmě tušíte, že něco přijde, nevíte kdy.

Celé album Grinderman 2 je výrazem syrového a špinavého zvuku. A to je rozdíl oproti poslednímu albu Nicka Cavea a jeho domovské kapely The Bad Seeds: Dig, Lazarus, Dig!!! Co se naopak nemění, je Caveova fascinace odvrácenou stranou světa, života, myšlení. Vše temné, zlé nechává probublávat na povrch. I na samotného ďábla dojde (Evil).

Těžko dělat mezi jednotlivými skladbami nějaké rozdíly. Každá je svým způsobem šílená a vyšinutá. Nick Cave k nim udělal i krátká videa, ve kterých nechává promlouvat své podvědomí. Pokud tedy chcete vědět a vidět, co se Caveovi honí hlavou, staniž se:
 


Cave se tady snaží i skutečně zpívat. Tedy víc než obvykle. On nikdy nebyl excelentní zpěvák, ale stejně jako skřehotal Bob Dylan to dohání silou své výpovědi a hudebním umem. V Grindermanovi se do toho Cave opřel a neodpustil si nějakou tu fistulku. Zároveň potvrdil, že když chce, dokáže natočit hitovou skladbu. To je třeba případ písně Palaces Of Montezuma, která je sice založená na jednoduché melodii, ale svým drivem dokáže zaujmout a mohla by s přehledem konkurovat různým těm rádiovým sračkám.

To ale samozřejmě není Caveovým záměrem. On chce posluchače nechat ponořit do svého často halucinogenního světa, v němž je nebezpečné se pohybovat. Ale vy chcete. Víte totiž, že vás zase čeká nevšední zážitek, v němž je možné úplně všechno. I to odporující dobrým mravům a zákonům moderní civilizace. Takže si sbalte bičíky, kalhotky a zašlou bibli a hurá do Caveova světa, který vás s radostí semele a rozdrtí na prach, který jsme a v který se taky obrátíme.

Autor recenze: José Armando

Grinderman: Grinderman 2, 41 minut, 13. 9. 2010 vydalo EMI

Tracklist:

01. Mickey Mouse And The Goodbye Man
92. Worm Tamer
03. Heathen Child
04. When My Baby Comes
05. What I Know
06. Evil
07. Kitchenette
08. Palaces Of Montezuma
09. Bellringer Blues

www interpreta: http://www.grin­derman.com/
http://www.mys­pace.com/grin­derman