Radůza: V salonu barokních dam



Přihlašte se a přidejte svoje hodnocení

Hodnocení:

4.0

Zhlédnuto: 4084× | Komentářů: 0

Hodnocení recenzenta:

Radůzu není třeba nijak zvlášť představovat nikomu, kdo alespoň trochu sleduje dění na české hudební scéně, kde se pohybuje už víc než deset let. Jen na doplnění, tato výborná a dokonce vystudovaná hudebnice už stihla nasbírat větší než malé množství rozličných hudebních ocenění. V roce 2003 získala tři Anděly a v tomtéž roce vyhrála v anketě Zlatý slavík cenu v sekci Skokan roku.

Její kariéra odstartovala roku 1993, kdy ji jako muzikantku „na ulici“ objevila dnes již zesnulá zpěvačka Zuzana Navarová. Už tři dny nato koncertovala Radůza v pražské Lucerně na akci nazvané Konec české kultury – ne! a ve stejném roce dokonce předskakovala jiné vynikající hudebnici (i když trochu odlišného žánru) – Suzanne Vega. Radůza pak i dál pokračovala ve spolupráci se skupinou Nerez. Tato kooperace trvala téměř dvě sezony a vyvrcholila spoluprací na albu Nerez v Betlémě.

Svoji samostatnou debutovou desku Andělové z nebe vydala v roce 2001 u Indies Records. Její druhé album … při mně stůj (vydané v roce 2003) se pak několik týdnů drželo na předních místech v žebříčcích prodejnosti a Radůze přineslo zlatou desku. Další titul s názvem V hoře, vydaný v dubnu 2005, spatřil světlo světa po Radůzině francouzském turné a i přes mizivou propagaci byl opět jedním z nejprodávaněj­ších. Následovalo ještě živé CD Vše je jedním a DVD Půjdu, kam chci.

Čtvrtá studiová nahrávka této úžasné zpěvačky, instrumentalistky, skladatelky, textařky a novopečené matky (syn Attila se Radůze narodil 8. června 2007), která vyšla koncem srpna, si s předchozími deskami rozhodně nezadá. Nové skladby jsou sice vyzrálejší a rozvážnější, ale stále je z nich cítit pro autorku už téměř pověstná syrovost. Na desce přitom naleznete jak country, tak i rap, jódlování, pastorále, ale i různé vtípky nebo třeba štěkot psa. Je však zároveň klidnější a dá se říct, že do jisté míry i melancholická.

Oproti předchozím deskám je z alba cítit obrovský posun a zároveň zlom, který ale rozhodně není obratem od předchozí tvorby. Je to jen logická gradace a je znát, že Radůza tuto svou desku připravovala s pečlivostí, důsledností, rozvahou a částečně i s dosud nepoznanou mateřskou láskou. Na albu je využito daleko víc hudebních nástrojů, než na kolik jsme doposud byli zvyklí, ale zároveň úměrně tomu ubyly pro Radůzu typické tóny akordeonu (tahací harmonika zní vlastně jen v písni Můj počerný anděli jako sólový melodický nástroj).

Tak hned v úvodní písni Zářivý prostor se cembalo snoubí s elektronikou, rap s melodií i bez ní. Je to rozhodně výrazná změna oproti tomu, na co jsme dosud byli u Radky zvyklí, ale její duch se v ní rozhodně nezapře. Pod refrénovou hříčkou: „Přichází, odchází, vychází a vchází … prochází …“ si člověk může představit hodně moc, a je tudíž na každém, aby si slova převedl po svém.

Stejně tak jistě překvapí i Vařič a mapa, nečekaně skočná uhlířovsko-svěrákovská veselá, lehce ironická trampská skladbička, která tak trochu provětrává barokní atmosféru. V ostrém kontrastu je hned za ni nasazena už zmíněná píseň Můj počerný anděli. Zní trochu temně a posmutněle, ale o to víc se nad ní člověk může zamyslet a zahloubat se do textu a toku autorčiných myšlenek a představ. Za obzor vás také může dovést stejnojmenná snová a vzdálená skladba, při které si člověk může vybavit jak nekonečnou poušť, tak i nedozírnou plochu mořského oceánu. A až se z těchto snových dálek vrátíte, čeká vás Na stolku u hodin opět anděl, tentokrát však trochu veselejší. Zouvající se anděl je rozhodně vtipná představa, nemyslíte?

Za zmínku také rozhodně stojí zhudebnění Nerudových Písní kosmických, neboť přepracování díla klasikova je vždy počin hodný poklony. A k tomuto postupu sáhla Radůza na novém albu ještě jednou. Je známo, že kdyby býval Puškinův Evžen Oněgin odepsal své Taťáně na její dopis rovnou a nedělal se vším takové okolky, jejich příběh by neskončil katastrofou a smutkem na všech stranách. A Radůzina píseň Dopis Taťáně, krásně zpracovaná melancholická skladba, dokáže náladu tohoto klasického díla plně evokovat, přestože trvá necelých pět minut.

Podobně jako v Dopise Taťáně se i ve skladbě Moře nad Smyrnou prolíná rusko-francouzská nostalgie se zpěvaččinou křehkostí, něhou, intimitou a zároveň ohromnou životní silou. Tento neutuchající elán je dobře patrný také z poslední skladby na desce – Ma phuč mandar, která ovšem, ač by se to mohlo zdát, kromě refrénu není nazpívaná v romštině. Na rozdíl od ostatních skladeb zní velice rockově, a to byl možná jeden z důvodů, proč ji autorka zařadila právě na toto místo. Mezi ostatními skladbami by pravděpodobně působila rušivě i přesto, že je jinak naprosto vynikající.

Co dodat závěrem? Inu, třeba že s Radůzou je to jako s dobrým vínem – čím je starší, tím je lepší. A dobré víno do barokního salonu přece patří, stejně jako velké city a radost z žití. 

.>Autor: Libuška Petržílková