Miminvaze

Prý se nás tady v Česku rodí čím dál víc. Teda vlastně ne nás, ale mimin. To je jistě chvályhodné. Nevymřeme, a ti z nás, kteří se dožijí důchodu, budou mít někoho, kdo na ně bude dělat. Má to ale jeden háček. Jmenuje se: Invaze mimin.

Začalo to těsně před Vánocemi. Moji e-mailovou schránku napadla mimina. Každý druhý e-mail obsahoval fotku aspoň jednoho nebo hned několika. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký virus, ale pak jsem to pochopil. Všechna ta mimina mi přejí šťastné Vánoce a veselý nový rok. Při tom sestavují nápisy z kostek, perou se, drží přáníčka a hlavně roztomile koukají.

Přesto v tom cítím stín neupřímnosti. Jak mi ta mimina můžou něco přát. Obvykle mají úplně jiné starosti: řvaní, spaní a zvracení. Navíc neumějí psát a vlastně mě vůbec neznají. Jestli v tom nemá prsty někdo jiný… Ale kdo?

Pravděpodobně jejich rodiče. Proč mi to ale musí tlumočit? Stydí se snad rodičové za svá přání? Přijde jim to originální? Nebo je za tím něco jiného?

Fakt nevím. Vůbec mi to není JASNÝ!!!