Oko, bez oka, o oku, v Oku

Včera byl takovej magickej den, nevím, jestli to dokážu dobře popsat, ale bylo to zvláštní. Všechno se točilo kolem oka. Skoro jsem si říkala, že jsem se zbláznila. Ráno mi volala blízká osoba, za kterou jsem měla v plánu o víkendu jet, ať se stavím jindy, že se jí stalo něco s okem.

Pak mi volali kamarádi, že v kině s názvem OKO dávají bezvadnej film Skafandr a motýl a že na něj jdou, ať se k nim připojím. Vlastně jsem byla dost ráda, už dlouho jsem v kině nebyla. Ale co se dělo dál. Koupili jsme si lístky a šli se usadit. Kamarád si velmi neopatrně sundával bundu a loktem mi to napálil rovnou do oka. Bolest šílená, slzy mi tekly, ale bylo to humorný, srandiček kolem toho spousta, že je super jít na film, když skoro nevidím, že to bude zážitek s tím jedním okem a tak. Naštěstí se moje oko velmi brzy spravilo.

No ale zlatej hřeb toho všeho je ten samotnej film. Je totiž o člověku, kterej úplně ochrnul, a jedinej způsob, jak může komunikovat s okolním světem, je mrkáním oka. Vlastně i ten film je udělaný tak, že vidíme svět z tý jeho perspektivy, tím jedním okem.

No a pak jsme v Oku trochu popařili a potom jsem dostala hlad a dala si polívku, na který bylo docela hodně mastnejch ok, ale byla výborná, hovězí. A pak koukám, sakra sakra, oko na punčocháčích jako hrom… Tak jsem šla radši zaklopit oka, teda oči, už mi opravdu z toho jde hlava kolem.