Emma zuřila

Co je orkán, už vím od minulýho roku, kdy nás navštívil Kyril. Ale v ženským provedení je to ještě trochu jinak, to už je opravdová fúrie… fúú, vám povím.

Všichni mě v pátek strašili, když jsem se zmínila, že si druhý den vyrazím do hor. Že přijde zase orkán, respektive orkánka, a že to nebude žádná sranda. Ale znáte to, dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, nic ho nezvyklá, ale jak vám řeknu hned v dalším odstavci, byl to opravdovej fičák. 

08:00 Praha – déšť a docela dost velkej vítr (fakt lákavý počasí na výlet)

09:00 Praha-Hlavní nádraží – sraz s kamarády na nádraží, déšť a docela dost velkej vítr

09:30 Hovorčovice – utrhla se dost velká plechová střecha (asi patnáctimetrová) ze zastávky a vlítla rovnou pod kola lokomotivy našeho vlaku, brzda, íííííííííííííí a konec jízdy

09:30–11:30 – čekání na hasiče, postávání, čučení, příjezd hasičů, vystřihnutí plechu
(viz foto Pavla Grečnera)

11:30 – vlak se rozjíždí a všechno už se zdá na nejlepší cestě… ale…

12:00 – vlak zastavuje ve Všetatech a celýmu vlaku je oznámeno, ať si vystoupí, že je zrovna ten náš vlak potřeba jinde a že náhrada prostě nebude: „Orkán je orkán, pochopte, to je všechno vzhůru nohama.“

12:00–15:00 výlet do nejhorší vsi na světě, kde se nevaří a lidi jsou zlí, ale dali jsme si v cukrárně rakvičku, větrníka, pivko a zabili čas

15:00–16:00 čekání na vlak, co už tam měl bejt

16:00–19:00 velmi pomalu, ale už docela jistě jsme dojeli do cíle, HIP HIP HURÁ, poučení do života: orkán a český vlaky, to je fakt blbá kombinace