Mufíček v sanitce

Vtipnou historku o pejskovi Mufíčkovi, který špatně skončil, když jeho panička nastoupila příliš rychle do metra s vodítkem v ruce, kdežto on zůstal na nástupišti, na jehož konci se rozplácl o takový ten plůtek, jsem v pubertě rád vyprávěl. Zažil ji totiž kámošův kámoš… A já ji posílal dál i s tím, jak paní na pejska křičela: „Mufíčku běž!“, což mu nebylo nic platné, a pak i „Mufíčku skoč!“, což mu bylo platné ještě míň.

Teprve nedávno jsem tenhle příběh objevil v knize, která se jmenuje Černá sanitka. Je to sbírka tzv. urbánních legend, tedy strašidelných, tajemných a někdy i komických příběhů. Ty příběhy mají společných několik věcí. Vždycky je viděl (nebo prožil) nějaký kámošův kámoš a hlavně se nikdy nestaly. Jsou to takové ty příběhy o škrtičích, sanitkách, které unášejí lidi, ale také o slavných osobnostech nebo třeba bezdomovcích, a až nápadně se po celém světě shodují.

Kniha Černá sanitka už má tři díly a příběhy z ní se dočkaly rozhlasového a televizního zpracování. Já vám ji můžu jedině doporučit, protože v ní najdete určitě aspoň jednu historku, kterou jste slyšeli nebo dokonce sami vyprávěli, protože to zažil kámošův kámoš. A když tam žádnou takovou nenajdete, nevadí, nějakou si vyberte, ať ji můžete říct v hospodě. A rozhodně se nemusíte stydět, že příběhy nejsou pravdivé, různí baviči si z knihy totiž také rádi půjčují.