1987: Jak jsem poznal Gábinu

Teď nevím, jestli si to vymyslela, že jsme se seznámili ve Veverské Bitýšce, ale po těch letech už nic nevylučuju. (Teda vlastně jo, ale ne to, co vás asi napadlo.)

Šátrám v paměti a snažím se vybavit si ten den. Jeli jsme s hereckou společností, ve které rodiče ochotničili, na vystoupení na nějakou pouť. Takže žádný cirkus, aby bylo jasno, ale poctivé divadlo. Mým úkolem bylo hlavně nezlobit.

Dorazili jsme na místo a rodiče s ansámblem rozbalili scénu. Diváci se začínali sjíždět, a to doslova. Většina z nich auty, někteří na kolech a autobusem. Tatínkové taky třeba buřty a pivem a děti pivíčky z želé a žužu psychedelických ba­rev.

Posilněn cukrovou vatou, několika želé pivíčky a párkem v rohlíku jsem se vydal na obchůzku. Zaujal mě výběh pro ovce, kozly a poníky. Nesměli se krmit, ale já jsem jim přesto strkal listí a trávu. O žužu jsem se ale nepodělil.

Dobrodruh /desperát/ ve mně se však odmítal spokojit s takovým drobným porušováním řádů. Vzpomněl jsem si na své oblíbence Old Shatterhanda a Vinetůa a rozhodl jsem se zkrotit svého prvního koně. Jenže poník se zkrotit nenechal a navíc jsem upadnul do bláta. Už jsem slyšel mámino hubování, že jsem zas špinavý jako prase… dostal jsem strach z výprasku – a rozhodl jsem se ovládnout nějaké menší zvíře a prchnout.

Nebyla to moje vina, že se můj kozel splašil a vydal se mezi děti, které přihlížely mému počínání. A že nabral na rohy zrovna Gábinu, to mu sice schvaluju, ale tehdy jsem to rozhodně neměl v úmyslu…