Dobré vlastnosti Gustava a Gábiny

Sedím s Gustavem a říkáme si, že není úplně hezké, jak se k sobě chováme, že půjdeme do sebe a vychválíme se navzájem. Že vám řekneme, jak jsme skvělí a tak, ale navzájem, snad to zas nesklouzne k ňákým nekalostem ze strany Gustava, on totiž umí být skoro zlý a proradný.

Ano, ano, je to tak. Přichází podzim a člověk začíná být melancholický, potřebuje společnost druhých, tak trochu se k někomu přitulit. Tím nemyslím zrovna Gábinu, ale stejně… Chytli jsme se za nos a dohodli se, že se usmíříme. Teda já se chytnul za nos nejen obrazně, protože Gábina tou ZEBROVINOU docela slušně načichla. Ale dobrá, mír.

Mír, mír, napřed odvolej a pak začnem, a vyměň si ponožky, je to fakt děs.

Chtěli jsme se usmířit, Gábinko, vzpomínáš? Ponožky a zebry stranou a chci, abys tu vypsala aspoň pár ze seznamu mých dobrých vlastností.

Tak jo, jednou jsem viděla, jak Gustav pustil sednout starou paní v tramvaji. Jak vstával, dal si pěknou šlehu do hlavy a od té doby to myslím nedělá.

Musím trochu přemýšlet o tom, kterou Gábiny vlastnost mám dát k lepšímu. Poraď mi, Gábino.

Myslíš kromě toho, že jsem krásná, okouzlující, chytrá a inteligentní a hodná na všechny lidi a zvířata a že miluju přírodu a že mám taky dost sociální cítění…

Jak se říká dobré zboží se chválí samo. A pro Gábinu to platí stoprocentně. Jas­ný!