Takové pěkné požmouláníčko

Kamarádi mi dlouhosáhle básnili o inteligentní plastelíně, jaká je to supr věc, a děsně se divili, že já, taková inteligentní osoba, ji ještě nemám. Dost mě to jejich povídání nadchlo a řekla jsem si, že ji chci za a) abych nebyla pozadu a za b) že mě to stopro bude bavit.
Začala jsem pátrat po netu, objevila její stránky a hned si jednu na zkoušku objednala. Nemohla jsem se dočkat, stále koukala do schránky, jestli už tam není ten papírek, že si ji mám vyzvednout. A dnes je ten šťastný den. Mám ji. Hned na poště jsem plastelínu rozbalila a začla jí zkoušet, no požmouláníčko je to báječný, pak jsem ji různě tvarovala, trhala a – nakonec trapas. Z týhle plastelíny se dá totiž udělat míč, kterej opravdu skáče, a to jako blázen, což jsem na tý poště netušila. Udělala jsem kouli a bum s ní o zem, dala jsem do toho pravda hodně sil. Plastelína tam začala poskakovat, lidi začali poskakovat a mě odtamtud vyhodili. Dost mi to připomnělo Gustavovy srandičky. Ale nic vážnýho se nestalo, zkrátka byla to velká legrace, ještě teď se tomu musím smát.
A teď se těším, protože jsem si pořídila plastelínu svítící v noci, že si ji večer naplácám na obličej a půjdu si hrát na světlušku někam ven. Kdybyste potkali svítící osobu, nebojte se, jsem to já. Hned jdu objednat další pro Gustava, to bude teprv něco.