My děti ze stanice ZOO

Gábina: Gustíku, Gustíku, se mi zdá, že máš nějakou obdivovatelku, chichi. Ale doufám, že mě do tý zoo vezmeš. Už je to fakt trapný, jak se vymlouváš. Napřed je moc vedro, pak zas zima… Furt nějakej problém. Jsem pro se domluvit PŘESNĚ A JASNĚ.

Gustav: Jasný, že se domluvíme přesně a jasně. Nikam nejdu!

Gábina: Grrr, chrrr, vrrr vrrr, to snad nemyslíš vážně?

Gustav: Co chroptíš? Teď to stejně nemá smysl. Zvířata v zimě spí. A lidi by měli taky spát, ááááách.

Gábina: Zív, zív, to není pravda, zebry nejsou medvědi, to se teda pěkně mejlíš, zív zív. Já mám teda energie dost. Jo a taky bych ti ráda připomněla, že jsem vyhrála anketu, a tím pádem bys mě měl vzít příště na fotbal. Lidi to tak chtěj, jasný.

Gustav: Fotbal neni holubník. Ani zvěřinec.

Gábina: To teda je!

Gustav: Ale ne tak, jak ty si to představuješ. A když s tebou půjdu do ZOO, nebudeš mi už odhánět ctitelky?

Gábina: A na fotbal?

Gustav: Grrr, no tak teda jo… Ach jo…

Gábina: Tak super, jsem ráda, že se domluvíme, Gustíku. Tak teď už jen přesně a jasně! KDY???

Gustav: Tak dobře, stejně nemám o víkendu co dělat.

Gábina: Juchuchuchu, hurá, hurá, na klokany, opice… A ZEBRY!!!