Boje mezi spoluhráči

Hrají spolu v jednom týmu a mají stejný cíl. To však ještě neznamená, že se musí mít vzájemně v lásce. Jaké to je, když se do sebe pustí hráči stejného klubu? A proč to dělají?

Nejnověji se dostali do konfliktu Emmanuel Adebayor s Nicklasem Bendtnerem, spoluhráči z anglického Arsenalu. V nepovedeném utkání proti Tottenhamu, které Arsenal prohrál 1:5, od sebe fotbalisty odtrhl kapitán William Gallas až poté, co dánský útočník inkasoval od kolegy úder hlavou do těla. Co konflikt vyprovokovalo, není jasné.

Kamerám skrytá, ale přesto medializovaná byla i bitka fotbalových brankářů španělské La Coruni. „Šel jsem ze sprchy, Munua ke mně přišel a řekl: ,Na co tak civíš?‘ a dal mi pěstí,“ popsal konflikt Dudu Aoute, jehož tvář od té doby zdobí šest stehů. Gustavo Munua se omluvil: „Byla to chvíle šílenství. Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo dojít tak daleko.“

Podobný případ prosákl i z české ligy. René Wagner a Martin Lejsal z Brna propíjeli spolu se spoluhráči loni v červenci zápisné nováčků. Během večírku srazil útočník Wagner pěstí brankáře Lejsala. A oba aktéři incidentu? Mlčí a mlží.

Proč dochází ke konfliktům mezi spoluhráči?

K podobným incidentům dochází poměrně často. Kluby však, je-li to alespoň trochu možné, chování svých hráčů kryjí. Nikdo nestojí o negativní reklamu, a prohřešek se proto řeší uvnitř klubu. Proč ale k násilnému chování mezi spoluhráči vůbec dochází?

„Jedním z důvodů může být boj o post. A k tomu se mohou přidat další aspekty – nervozita, frustrace nebo pouze to, že napadený je agresorovi nesympatický,“ tvrdí sportovní psycholog Jiří Žalský a připomíná, že násilí je obvyklé v kolektivních a kontaktních sportech.

O agresi mezi spoluhráči ví své i fotbalový kouč Petr Uličný. „Stalo se to nesčetněkrát, jména ale nechtějte,“ říká. „Když se mi kluci pokopali a byla z nich cítit agrese a velká zloba, zařval jsem, ukončil trénink a šli běhat,“ líčí recept na vychladnutí horkých hlav. „Chvíli se cítili uražení, ale po pár dnech bylo vše v pořádku.“ Co za násilným chování spoluhráčů stojí? „Ztráta sebekontroly,“ říká Uličný a dodává, že zamezit tomu jde velmi těžko.

Také Jaroslav Hřebík má s boji mezi spoluhráči zkušenosti. „Když mi bylo sedmnáct, přestoupil jsem z Týnce do žižkovské Viktorky. Cítil jsem se, jako bych šel do Barcelony, ale asi na třetím tréninku jsem zažil obrovský šok. Jeden hráč mrštil po druhém cihlu,“ vzpomíná s úsměvem bývalý trenér Sparty.

Podle Žalského však lze násilnému jednání hráčů předcházet mentálním tréninkem. „Někomu stačí měsíc, někomu dvě sezení. Záleží na typu hráče,“ tvrdí Žalský a s úsměvem dodává: „Podle projevů takového Tomáše Řepky by to zrovna u něj mohl být oříšek.“ I sparťanskému bijci by ale prý měly stačit maximálně tři měsíce takového tréninku. 

Zdroj: Týden, 28. 1. 2008 (redakčně upraveno)