We are fuckin Stooges!

Pražský koncert Iggyho Popa & the Stooges přinesl přesně to, co všichni čekali. Šílenou dávku punkové energie, špinavý zvuk a hlavně Iggyho a jeho kousky.

Nevděčnou úlohu první předkapely na sebe vzala Vypsaná fiXa. Publikum v poloprázdné Sportovní hale (které se momentálně říká Tesla Arena), ochlazované zespodu ledovou plochou ukrytou pod podlahou, potřebovalo důkladnou přípravu na to, co mělo být zlatým hřebem večera. A tak fiXa odehrála v rychlém tempu, jak to tak na punkovém koncertě bývá, několik písní a uvolnila místo české punkové legendě Visacímu zámku.

Visáči, při jejichž vystoupení se už začala hala slušně zaplňovat, věděli, co si natěšené publikum přeje, a v dobré formě zahráli výběr ze svých skladeb. Nechyběly písně Pitomá, Známka punku nebo Stánek. To už se v kotli pod pódiem pogovalo. I jindy výřečný Jan Haubert se zdržel delších projevů mezi jednotlivými písněmi. Výjimkou byla pouze rada, že na podlaze je zima a tudíž se nedoporučuje na ní spát, a dvakrát opakované nezbytné heslo Punk´s not dead, vy volové!

Legenda střídá legendu

Ve čtvrt na deset znovu zhasly reflektory a na pódium vtrhli Stooges následovaní šlachovitým Iggym, který koncert jako vždy odpálil výkřikem: „We´re fucking Stooges and we are fuckin´ happy to be here.“ Hned potom se na diváky začaly v necelou hodinu trvajícím setu valit jedna za druhou skladby: Loose, hned potom stylová 1969, I Wanna Be Your Dog, No Fun a další.

A právě hned na začátku koncertu nechal Iggy diváky vzpomenout na divoké doby před několika desítkami let. V průběhu prvních čtyř až pěti skladeb stihl skočit šipku mezi diváky, ojet bedny za zády basáka, vytáhnout si na pódium asi dvacet lidí (o čtyři desítky let mladších), kteří si s ním zapařili, a hlavně nadvakrát zbořit celý asi dvoumetrový sloup reproduktorů stojících na levé straně pódia, čímž připravil celou pravou část publika o velkou část zvuku kytary Rona Ashtona.

Tím si hned na začátku (dokud měl ještě dostatek sil) vybil podstatnou část agresivity a po zbytek koncertu se omezil už jen na divoké pobíhání, epileptický tanec, šílené ječení a házení mikrofonovými stojany i samotným mikrofonem. Kromě toho ale Iggy dokázal velice slušně zpívat, protože je to pořád především zpěvák. Jeho hlas už sice není tak vysoký, jako býlal před čtyřiceti lety, ale pořád s ním dokáže dělat divy.

Po první části setu kapela i se zpěvákem symbolicky na několik minut zmizela v zákulisí, aby se za velkého aplausu znovu objevila na pódiu a odehrála půlhodinový přídavek složený převážně z novějších písní z poslední desky Weirdness.

Během celého koncertu zněly výhradně skladby z desek The Stooges, písně z Iggyho sólových desek se nehrály. Stranou tak zůstaly nejznámější hity jako Passenger, Candy nebo Lust for Live.

Na závěr se ještě sluší představit kapelu, která se před více než čtyřiceti lety pojmenovala Stooges a spolu s Iggym začala psát jedny z prvních stránek historie punku. Z původní sestavy dnes zůstali už jen bratři Ashtonové (kytarista Ron a bubeník Scott). Kytaristu Davea Alexandera, který zemřel v roce 1975, nahradil Mike Watt (z Minutemen) a na saxofon a tamburíny hrál Steve MacKay.

Tahle obstarožní parta ukázala, že se ve svém věku nemusí předvádět. Zároveň však zahrála s velkou energií a chutí. O zbytek se postaral Iggy. A právě na tuhle kombinaci všichni přišli.

Iggy Pop & The Stooges, Tesla Arena (Sportovní hala), Praha 20. 9. 2008