Katapult bez Dědka

Legendární rocková kapela Katapult definitivně přišla o jednoho ze dvou zakládajících členů. 5. ledna 2009 dotlouklo srdce Jiřího Dědka Šindeláře.

Osudnou se mu stala chronická plicní nedostatečnost, nemoc, která ho sužovala už od roku 2007 a kvůli níž Katapult vyrazil na své poslední turné… Na rozloučenou. Ani to se však trojici ve složení Olda Říha (zpěv, kytara), Jiří Dědek Šindelář (basa) a Karel Káša Jahn (bicí) nepodařilo dokončit.

Šindelářova nemoc v prosinci propukla naplno, takže byly poslední dva koncerty v Kadani (20. prosince) a ve Zlíně (7. ledna) zrušeny. Naposledy tak kapela zahrála 27. listopadu ve vyprodaném pražském klubu Futurum.

Šindelářovo úmrtí znamená definitivní konec kdysi tak slavných Kaťáků. Velká ztráta přitom skupinu postihla už předloni v říjnu, když náhle zemřel bubeník Anatoli Tolja Kohout, jenž v Katapultu s přestávkami působil už od založení v roce 1975. Právě post bubeníka byl jediný, jehož obsazení se v průběhu měnilo, zatímco dvojice před bubny zůstávala 33 let stejná: Říha – Šindelář.

Vloni šedesátiletý Šindelář založil kapelu společně s Oldřichem Říhou v roce 1975 v Plzni. Tehdy se ještě jmenovala Mahagon a brzy ji postihl zákaz vystupování platný pro celé západní Čechy. Se zákazy se skupina potýkala po celou dobu činnosti, zejména v první polovině 80. let, kdy byla na vrcholu své popularity.

Vraťme se ale ještě do roku 1975. Kapela se kvůli zákazu přesouvá do Prahy. Tady se však musí přejmenovat, protože tu už jeden Mahagon vystupuje. Dostává jméno Katapult a za bicí poprvé usedá Tolja Kohout. Změna názvu měla výhodu také v tom, že se pozapomnělo na to, že kapela vlastně nesmí hrát.

Na konci sedmdesátých let se Katapult stává jednou z nejpopulárnějších rockových formací v Československu. Prodává stovky tisíc desek (například elpíčka Katapult 2006 si lidé koupili více než 250 tisíc kusů) a na koncerty, kterých kapela ročně odehraje až přes dvě stovky, chodí tisíce diváků. Kapela se dvakrát za sebou v letech 1979 a 1980 stává vítězem ankety Zlatý slavík. Kvůli tomu, že má Katapult zakázáno vystupovat v Praze, se v roce 1980 předávání cen poprvé a naposledy přesouvá do Bratislavy.

Katapult se tím pádem stal také trnem v oku některým lidem. Přichází vlna zákazů, které se členové skupiny snaží zmírnit tím, že vystupují na Festivalu politické písně v Sokolově. Obrovský úspěch Kaťáků však celou situaci ještě zhoršuje. Následuje zákaz v rozhlasu, televizi a tisku. Jediné články, které o Katapultu vycházejí, jsou kritické až likvidační.

V té době kapela přežívá jedině díky nadšeným fanouškům sdruženým do fanklubu, kteří si kopírují klubový časopis a distribuují nahrávky z koncertů.

Uvolnění přichází až v polovině 80. let. Katapult smí znovu na obrazovky a povoleny jsou i koncerty v Plzni a Praze.

To, co se nepovedlo pomocí zákazů v 70. a 80. letech, přichází samo od sebe v roce 1990. Dědek Šindelář odjel do USA a kapela přestává vystupovat. Už o tři roky později se však dává znovu dohromady a v nových poměrech pokračuje v kariéře. Vydává reedice starších desek, sbírá ceny, které nemohly být dříve předány, a hlavně pilně koncertuje. Ve zdraví se dožívá i roku 2006, o němž se zpívá v legendární skladbě z roku 1979. Na vystoupeních Katapultu se scházejí tři generace posluchačů.

Kapela odehrála za 33 let existence přes sedm tisíc koncertů. Její jméno se během let stalo synonymem pro jednoduchý rockový styl, jejž fanoušci milují a kritici nemohou vystát. „Muzika je ale otázkou srdce, a ne kolik umíte hmatů. Ale to nepřátelům Katapultu nevysvětlím,“ odpovídal vždy Říha.