Historie pivních tácků

Jak byl vlastně „vynalezen“ pivní tácek? Pivaři by to měli vědět, protože oblíbené hračce štamgastů je už víc jak 100 let. Pokud máte mezery, můžete se teď dovzdělat.

První zmínky o pivních táckách se objevují v sousedním Německu, kde to vlastně ani není tácek, ale pivní poklop – prostě Bierdeckel. Odkud se ale takový divný poklop vzal, když se vlastně hodí nejlíp pod pivo?

Všechno to začalo v devatenátém století, kdy byly pivní žejdlíky běžně opatřeny stříbrnými nebo cínovými poklopy. Kdo si takový nóbl žejdlík nemohl dovolit, pokládal si na džbán obyčejnou plstěnou podložku. Hlavním důvodem bylo to, že pijáci piva často holdovali popíjení ve volné přírodě a už tehdy mouchám a vosám pivo chutnalo. Zakrývání žejdlíků tak mělo především zabránit hmyzu a jiným venkovním nepatřičnostem padat do nápojů.

Podložka, nebo tedy spíše poklop, se tehdy vyráběla nalitím dřevěné plsti do formy, poté se přes noc nechala zaschnout. Barvila se většinou do tmavě ruda či tmavě zelena. Nevýhodou plstěné podložky ale bylo, že dokázala vysát téměř veškerou pěnu z piva. S tím souvisela i její vysoká vlhkost, která hostila celé kolonie bakterií a nepříjemně zapáchala.

Kdy přesně se poklopy přesunuly pod pivo a staly se tak skutečnými podložkami, není jasné. Pravděpodobně se pivaři začali více než v přírodě vyskytovat v hospodě, a tácky začaly plnit roli účtenky a ochrany proti zmáčení stolu. Jejich savost se tak konečně stala předností.

Od roku 1903 se pak pivní tácky vyrábějí ve velkém. Pamětníci si jistě vzpomenou na tácky porcelánové, na jejichž okraj se tužkou zapisovalo množství vypitých půllitrů. Ještě dnes jsou občas k vidění. Dále existují i tácky skleněné, dřevěné, korkové, umělohmotné nebo třeba kovové.

Tácky dnes zaujímají významná místa nejen pod půllitry, ale i ve sběratelských sériích. Často se sbírají jako suvenýry z dovolené a dají se dokonce i posílat místo pohlednic.