Kontrafakt jede

Kontrafakt vydali druhou desku. Myslím, že tahle základní informace stačí a dál už není o čem psát… Jo, maximálně lze ještě zmínit, že po poslechu druhého alba Kontrafaktu budete mít všechno „v piči“…

Bozk na rozlúčku je prostě deska, kterou by měl slyšet každý člověk, který patří k patnáctimilionové československé populaci. Dědečkům stoprocentně povolí všechny tělesné svěrače, babičkám budou strachem a zděšením vypadávat zubní protézy, tatínkové definitivně sklouznou do svých závislostí, maminky už nikdy nepřipraví dobrou teplou večeři a i ti nejhodnější a nejchytřejší hošíci se vrhnou na rap.

O druhé desce Kontrafaktu, jejímiž ústředními „pičami“ je Rytmus a Ego, lze říct, že tak neuvěřitelné sebevědomí nemají ani jejich americké hiphopové vzory. Už z intra je jasné, kdo je tady šéf. Ano, správně – Kontrafakt!

Hned druhý track Sme úplne napiču je ale stylový. Sedmdesátkový disko sound DJ Wiche a do toho verše typu „Jsme úplně na piču a tak sa nám to lúbí, nemáme ani halier a smrdí nam z huby,“ k tomu není co dodat. Rytmus je známý namachrovaný pozér, který se s ničím nepáře. Jeho opovrhování autoritami, showbyznysem a jakýmkoli pozlátkovým pokrytectvím je všeobecně známo. Stačí si připomenout jeho proslavené vystoupení na Aurelu (slovenská obdoba našeho Slavíka), kde dostal cenu za svou sólovku Bengoro. Po převzetí neřekl ani slovo, sošku rozmlátil o zem a suše odešel:


 


Rytmus samozřejmě dostál své pověsti i na desce a dál kašle úplně na všechno a na všechny. Jako správný Cigán si svůj úspěch vychutnává – nemusí chodit do práce, může jen kalit, balit holky, spát do odpoledne, hrát PlayStation, projet se ve svém BMW a večer třeba vystoupit v nějakém klubu a vydělat další love. Proč ne. Ale věřím, že mnoho obyčejných lidí, kteří prostě na tu šestou, sedmou, osmou musí do práce a pak makat osm hodin, takovéhle vychloubání musí neuvěřitelně štvát a nejraději by Rytmusovi jednu natáhli, tak jako to sám rapper doporučuje v tracku Ujeb tomu. A to je přesně to, co Rytmus chce – pěkně se všemi „vyjebat“.

Nemá smysl moc dopodrobna rozebírat hudbu nebo texty Kontrafaktu. Většinou jde o to, že Kontrafakt je prostě úplně někde jinde než ostatní (taky proto název desky Bozk na rozlúčku), a může si proto dělat a říkat, co chce. A chlapící z Piešťan nechodí pro sprosté slovo daleko. Nebo pro něj nechodí nikam. Oni vlastně takhle rapují pořád. Schválně si zkuste spočítat, kolikrát je na celém albu vyřčeno slovo „piča“, a pak třeba spočítejte frekvenci slova „láska“ – a porovnejte to. Jestli je to devadesát devět ku jedné, tak je to sakra málo.

Album by se taky dalo chápat jako příručka pro stydlivé lidi, kteří si nevěří. Rytmus a Ego totiž asi nemají slabiny. A pokud ano, tak to mají… víte kde… Stačí se podívat na jejich videoklip Život je boj, který je mimochodem nejdražším hiphopovým videoklipem, který na území Česka a Slovenska kdy vznikl (efektně v něm vybuchne super fáro za padesát tisíc eur):

Na druhou stranu ale dokážou být Kontrafakt taky citliví a inspirující. V pár tracích totiž nemluví sprostě, naopak dokážou otevřít své srdce a vyjádřit svoje pocity. Například Počkaj tam na nás hore je smutný track o mrtvém kamarádovi. Z textu lze cítit, že Kontrafakt dokáže zapomenout na svou těžce vybudovanou namachrovanou pózu a alespoň na chvíli se vrátí k nám smrtelníkům na zem.

Podobně song Nechcel by si, ve kterém popisují své začátky, jak se od píky dostali na vrchol, a v podstatě formou osvětového hip hopu nabádají lidi, aby šli za svým snem, protože když budou opravdu chtít, tak se jim to může splnit.

Kontrafakt o sobě tvrdí, že jsou underground, že se nezaprodali a jsou stále stejní a stále bohatší. Myslím, že o tomhle nemá smysl polemizovat, protože Kontrafakt jsou takové eseróčko. Mají svůj vlastní label Tvoj tatko records, na kterém si vydávají, co chtějí. Nepotřebují ani žádnou pořádnou reklamu, protože oni sami o sobě jsou jedna velká reklama. Stačí jen říct slovo Kontrafakt nebo zkratku KF a všem se ježí chlupy. Ať už zděšením nebo radostí.

Problém je v tom, že Kontrafakt neví, kdy má dost. Poslouchat přes hodinu, jak je někdo borec a pracháč, který má všechno „v piči“ – to se přejí. Navíc po hudební stránce se mi zdá, že například desky tuzemských PSH nebo Indyho a Wiche jsou mnohem propracovanější. Není náhodou, že v nejlepších tracích Kontrafaktu měl producentské prsty Wich.

Hodně beatů je monotónních, nijak hudebně převratných. Dalo by se říct kolovrátek, který někdy hraničí až s nevkusem (viz Lion 5, což je fekální track, kde jsou beaty složeny, pardon, z prdů). Naopak velkou devízou Kontrafaktu je obrovské charizma a machistické megalomanství. Rytmus, Ego a DJ Aneš se svým všudypřítomným NNEHHEEHE!!! si svůj úspěch užívají. Jen aby se jednou nepřejedli…

Autor recenze: José Armando

Kontrafakt: Bozk na rozlúčku, CD, 72 minut, 8. 10. 2007 vydalo EMI

Tracklist:

01. Sladký Bozk
02. Zme Úplne Napiču
03. Ujeb Tomu
04. Mám V Piči
05. Nikomu Neverim
06. Celý Deň Sa Zajebávám
07. Kto Je Horší
08. Polnočná Čokoláda (Feat. Nate Dogg)
09. Jaké By To Bolo
10. Načo Ma Počúvaš
11. Strýček Jonatán
12. Lion (Skit)
13. Lion 5
14. Nechcel By Si
15. Nezmenim Sa
16. Počkaj Tam Na Nás Hore 17. Život Je Boj 18. Bozk Na Rozlúčku 19. Bozk Na Privitanie


www interpreta: http://www.kon­trafakt.sk/