Beck is back!

předchozí další

Hudební kutil ze západního pobřeží Spojených států si už poosmé ukuchtil malý, ale výživný nášup. Beck vždycky tak nějak patřil do undergroundu, přesto není mnoho lidí na světě, kteří by jeho tvorbu neznali. Nové album Modern Guilt jeho status hvězdy nezávislého nebe jen potvrzuje.

Ono vůbec těžko u Becka mluvit o nějaké nezávislosti či nedejbože nekomerčnosti. Vždyť jeho alb se prodaly miliony kusů a některé jeho tracky si pozpěvují od Salt Lake City po Dunajskou Stredu. Každopádně se můžeme shodnout na tom, že americký hudebník renesančního střihu Beck Hansen je všeuměl, kouzelník a nyní už zkušený eskamotér klamající tělem. Proboha, kolik on toho už stihl!

Navíc všechny hudební polohy, které si zatím vyzkoušel, nějakým způsobem vstřebal a – ač se to nemusí na první pohled zdát – následně opět využil. Beck je vlastně takový dadaista. Skládá vedle sebe různé hudební postupy, které poté postupně zkouší vzájemně propojit. A víte, co je nejlepší? Že Beckovi jako jednomu z mála novodobých bořitelů hudebních mýtů a klišé tato nezvyklá a nelogická propojení vycházejí!

Ať už nám naservíruje zaprášený hip hop v moderním hávu (Odelay) nebo teskné baladické písničky (Mutations) vystřídané šílenou představou elektro-funku budoucnosti (Midnite Vultures). A takhle by se samozřejmě dalo pokračovat dál, ale není třeba…

Je sice pravda, že Beck už dávno není rapující „loser“, jak to o sobě rád prohlašoval před čtrnácti lety na albu Mellow Gold:

Na druhou stranu určité loserovství má v sobě většina Beckových skladeb. Hip hop, folk, elektronika – to jsou možná ve zkratce Beckovy hlavní kuchařské přísady, ze kterých postupně vznikají jeho podivuhodné hudební variace.

Asi nemá smysl vyjmenovávat všechny Beckovy předchozí desky. Každý příznivec má tu svou oblíbenou. U tohoto zatím posledního kousku Modern Guilt si ale každý fanoušek kvalitní mainstreamové hudby uvědomí jednu věc. Ano, je to typický Beck, ale ty aranže! Nepřipomínají mi sakra něco? Ano, připomínají! Zvuk hudebně invenčních Gnarls Barkley . Polovička z podivného dua – Danger Mouse – je v současnosti považován za jednoho z nejlepších hudebních producentů a svou pověst potvrzuje i na Beckově albu.

Deska Modern Guilt má jen třicet čtyři minut, ale tahle stopáž bohatě stačí. Vešlo se do ní totiž vše, co mělo. Nic nepřebývá a nepřečuhuje, prostě tak akorát. Beck je ten typ všeuměla, který si všechno dělá sám – texty, hudbu i aranže. Kamarád Danger Mouse mu to jenom pomohl přesít přes mixážní síto, ve kterém uvízly jen největší zlaté hroudičky.

Hned první track je písničkový mišmaš, v němž to chvílemi zní, jako by se Beach Boys proletěli v raketě řízené Daft Punk. Ve druhém songu Gamma Ray už jde o skočnou. Jednoduché bubínky a minimalistické kytary se mísí s podivuhodnými psychedelickými motivy a tanečními vsuvkami, pořád to má ale parametry staré dobré písničky:

Možná nejlepší skladbou celého alba je hned třetí Chemtrails. Tady Beck rozehrává všechny svoje muzikální umy. Od zastřeného, emocemi nabitého hlasu po skvělé načasovaní gradačního potenciálu této melancholické balady, v níž hraje velkou roli umění dlouholetého Beckova spolupracovníka Joeya Waronkera, který to s bicími skutečně zvládá na výbornou. Zajímavostí je, že singl Chemtrails zůstává jediným trackem, na němž se Danger Mouse jako producent nepodílel.

Podobný nádech jako Chemtrails má i závěrečné Volcano. Pomalá táhlá píseň, v níž Beck využívá všech svých zbraní. Máme zde jednoduchý rytmický základ, Beckův zastřený zpěv, folkové postupy, hymnické chorály, zvukové smyčky, syntetizátory… Mám pokračovat?

Beck je umělec, jakých na světě nepobíhá mnoho. Pořád má lidem co říct a nevyhýbá se tomu ani na poslední desce. Jak už z názvu alba a zároveň i jednoho z tracků vyplývá, Beck cítí určitou vinu. Nejde ale o osobní vinu jako spíše o vinu nás všech, kteří si přestáváme vážit původních hodnot. Zapomínáme je a nevšímáme si jich. Proto i všechny tracky jsou v mírném melancholickém nádechu.

Například sedmá skladba Replica si vypomáhá tanečními postupy připomínajícími naspeedované Underworld. Nebyl by to ale Beck, aby vedle všech těch mašinek nezapomněl na kytárky. Soul of a Man je právě proto asi nejrockovější song celého alba. Ale prosím vás, berte to v rámci Beckovy celé diskografie. Beck je totiž exot. V dobrém slova smyslu.

Každý fanoušek hudebního eklekticismu si přijde na své. Jen upozorňuju: Beck si ani tak neplete jablka s hruškami, jako spíš plastelínu s igelitem. A jak to drží pohromadě, ví jen on sám. Přesto i ten Neználek na Měsíci bude nadšen. Zjistí totiž, že je na Saturnu. Nebo možná na Uranu. Prostě jen stačí zavřít oči a jít Beckovi naproti. On nezklame, protože to ani neumí…

Autor recenze: José Armando

Beck: Modern Guilt, CD, 34 minut, 8. července 2008 vydal Universal

Tracklist:

01. Orphans (featuring Cat Power)
02. Gamma Ray
03. Chemtrails
04. Modern Guilt
05. Youthless
06. Walls (featuring Cat Power)
07. Replica
08. Soul of a Man
09. Profanity Prayers
10. Volcano