Devadesátá léta neskončila

předchozí další

A je to tady. Jedna z nejznámějších kapel konce devadesátých let hlásí comeback. The Verve si dali skoro desetiletou pauzičku, během níž se jednotliví členové skupiny střídavě milovali a nenáviděli. Ať je to, jak je to, za nové album Forth se stydět rozhodně nemusí.

Není asi na světě mnoho lidí, kteří by nikdy neslyšeli písničku Bitter Sweet Symphony. Tenhle hymnický kousek zasáhl snad úplně každého hudebního fanouška na světě. Stačí si vzpomenout na videoklip, v němž si vykračuje po ulici podivný štramák, který spíš vypadá jako chlápek z anglické středostavovské rodiny vracející se z odvykacího střediska pro drogově závislé.

Už samotný klip, v němž mnoho minut pozorujeme pouze zpěváka Richarda Ashcrofta „vyhýbajícího“ se nejrůznějším okolojdoucím a jiným překážkám, je rozhodně jedním z nejpopulárnějších hudebních videí v celé éře trvání moderního popu. A to nemluvíme o samotné písničce, která je tak neskutečně melodicky našlapaná, až se nechce věřit, že to ti frajeři skutečně složili.

A taky kdo ví, jak to s autorstvím téhle skladby ve skutečnosti je. Každopádně si s touhle svojí nejslavnější písní The Verve prožili svoje. Soudní tahanice nebraly konce, ale ať je to jakkoli, Bitter Sweet Symphony už bude navždy spojená právě s tou wiganskou čtveřicí:

The Verve nejsou žádní nováčci. Fungovali dávno před celosvětovým úspěchem Bitter Sweet Symphony a alba Urban Hymns. Jenže právě nečekaně pozitivní odezva ze strany fanoušků i hudebních kritiků měla na kapelu smrtící dopad. Jejich další roky vystihuje formulka – sex, drogy, rock'n'roll. Ashcroft se potácel v depresích a drogových rauších a lépe na tom nebyl ani zbytek kapely. Asi nejprůkazněji tehdejší krizi The Verve dokumentuje fyzická potyčka mezi Ashcroftem a kytaristou Nickem McCabem.

Ale tohle vše je minulost. Bandička se nečekaně objevila v listopadu minulého roku společně na pódiu a chemie mezi nimi fungovala i po letech vzájemné ignorance. Věkem i životními zkušenostmi ošlehaní borečci se tedy rozhodli pro návrat a nadělili nám novou desku. Richard Ashcroft tak na nějaký čas uložil k ledu svou úspěšnou sólovou kariéru a zapěl si na desce pěkně postaru.

Stále je to ten jeho táhlý hlas, snadno rozpoznatelný mezi všemi ostatními. Jenže těžko říct, zda by kluci s albem Forth uspěli, kdyby nebyli The Verve. Deska není špatná, jen je možná zbytečně moc dlouhá a zahleděná do devadesátých let. A nic naplat, za rok a něco bude léta Páně 2010. Uvědomme si, že tak, jak se vyvíjí informační technologie, medicínské objevy nebo kapitalismus v Číně, vyvíjí se i hudba. Neříkám, že vždy tím správným směrem, ale vyvíjí. Nová deska Forth je z tohoto pohledu čiročirá nostalgie. Je tam spousta hitovek, ale ty vezmou za srdce asi nejspíš jen toho, komu bylo dvacet už dávno.

Hned úvodní track Sit And Wonder nás přesvědčuje, že The Verve jsou v plné parádě zpět. Slušný nakopávák s valivým zvukem a nabroušenými kytarami. Ve své podstatě jednoduchá píseň, v níž posluchači zas tak nevadí až přehršel kytarových sólíček, která jsou přece jenom v dnešní době trochu out. Ashcroft se sice v songu dožaduje světla, pravda ale je, že to světlo dávají spíše Verve nám.

S velmi povedeným hudebním podkladem operuje druhý track a zároveň singl Love Is Noise. Písnička podbarvená elektronikou splňuje parametry písně, která má potenciální zájemce o novou desku The Verve přesvědčit o nezbytnosti koupě alba i poslechu ostatních songů. Jen se možná mohl Ashcroft trochu víc odvázat a naservírovat více emocí a charizmatu, který v něm dřímá:

Album je producentsky skvěle zvládnuté. Písničky jsou muzikantsky dotažené, žádný amatérismus. Lidi odkojení britskými kytarovkami typu Oasis, Blur nebo třeba i Manic Street Preachers se budou rozplývat. Ale co s námi ostatními, kteří Oasis zavrhli hned po druhé desce, protože poslouchat pořád dokola to samé chce dost kuráže a trpělivosti, a pro které se stali Blur skutečnou kapelou až ve chvíli, kdy se vymanili ze škatulky britpop a vrhli se na pole experimentu?

S námi to budou mít noví The Verve horší. Třeba hned třetí skladba Judas je přece hrozný cajdák, který nezachrání ani velmi emotivní refrén, za který by se nemuseli stydět ani šprti z Coldplay.

Reputaci desky zachraňuje v podstatě až šestý song I See Houses, který má sice velmi jednoduchý rytmický základ, je ale umně obalen do zvukové koláže, která ve vnímání posluchače probudí celou škálu barev od temně černé po hřejivě žlutou. Píseň se skvěle hodí do otevřeného cadillacu, v němž si za vlahého večera necháte ovívat ve větru vlasy a budete pozorovat všechny ty ubíhající domy, hory, hvězdy na obloze, západy i východy slunce… Zkuste to…

Je to zvláštní, ale všechny ty britské kapely, jež poslední dobou ohlásily návrat, jako by vyměkly. Je to případ poslední desky Primal Scream a je to i příběh The Verve. Například v Noise Epic sice duní kytary o sto šest, ale není to ono. Asi je to tím, že nástroje jsou sice ohulené jako u Trenta Reznora, ale jakoby se vytratila invence.

Ale zase nebuďme tak příkří. V pomalých skladbách to The Verve pořád jde. Důkazem budiž teskná Valium Skies. Vypadá to, jako by se až ke konci desky rozhodli chlapíci předvést, co v nich dřímá. Především využití basy je více než povedené. Ve všech skladbách, v nichž má basová kytara výraznou roli, lze mluvit o úspěchu. Třeba mírně halucinogenní Columbo je toho příkladem.

Právě povedený závěr desky nakonec rozhodl o eliminaci příkrého a odsuzujícího soudu, vždyť na konci nejvíc záleží, ne? Na druhou stranu, pro kapelu kvalit The Verve je to přece jenom trochu málo…

Autor recenze: José Armando

The Verve: Forth, CD, 73 minut, 22. srpna 2008 vydalo EMI/Virgin

Tracklist:

01. Sit And Wonder
02. Love Is Noise
03. Rather Be
04. Judas
05. Numbness
06. I See Hauses
07. Noise Epic
08. Valium Skies
09. Columbo
10. Appalachian Springs
11. Mover (bonus track)
12. Chic Dub (bonus track)