Rockový vývárek pro méně pokročilé

předchozí další

Clou, česká kapela s angloamerickým lookem, vydali nové album – For Tonight. Ač je to jejich v pořadí už třetí deska, přesto je v něčem první. Je to první skutečně dospělá deska: konceptuální, s příběhem odehrávajícím se během jedné noci. Budiž. Stejně nakonec rozhoduje sama hudba. Ale ta už tak dospělá není.

Neopunkovo-rocková skupina Clou vznikla před sedmi lety. Jejím pilířem jsou od té doby zpěvák Lukáš Vyhnal (Lukemo), bubeník Radek Tomášek (Rae) a kytarista Petr Vaško (Petrock). Zbytek osazenstva se během doby trochu obměnil. Na debutovém albu Postcards z roku 2005 zanechal výrazný rukopis baskytarista Brian B (Bugsy), který měl na svědomí i většinu anglických textů.

První deska vystřelila Clou do výšin českého hudebního showbyznysu. Spojení melodických linek s jakožedivokou punkovou neukázněností oslovilo mnoho posluchačů, kteří si na koncertech Clou mohli pořádně zaskákat a přitom mohli mít pořád na hlavě úhledného kohouta vytvarovaného už ne gelem, ale modernějším voskem. Navíc se nemuseli stydět za bílé mikiny a tenisky od Adidasu. Rovněž nevadilo, že nekouří a místo piva si radši dají vodku s redbullem.

Nic to ale nemění na faktu, že debutová deska Postcards zaznamenala úspěch i díky singlům Lean On My Shoulder a Island Sun, který dokonce rotoval na MTV:

Poté, co v roce 2006 Clou získali dva Anděly, odešel z kapely Bugsy, kterého nakonec nahradil Štěpán Farkaš (Steph). Clou si poté zkusili i filmovou hudbu, když natočili několik songů pro český film Prachy dělaj člověka.

Dá se říct, že jejich druhá deska, pojmenovaná jednoduše Clou, nedosáhla úspěchu Postcards. Přesto už si kapela vybudovala slušné fanouškovské zázemí, a tak hned rok po dvojce přišlo na trh nové album For Tonight, na němž spolupracoval další, nový člen kapely, kytarista Pavel Bureš (Rocky).

Clou má většina domácích hudebních kritiků ráda. Těžko říct proč. Chápu to před třemi lety, kdy přece jenom jejich lehkovážná a na nic si nehrající muzika provětrala zdejší zatuchlou rockovou šeď, v níž se nic pořádného nedělo. Domácí mainstream tak dostal menší štípanec do usedlé zadnice.

Problém je, že onen štípanec už žádný další, třebas i bolestivější, nenásledoval. Clou se v pohodě zařadili do zdejších nezčeřených vod a v klidu si plujou svým stálým a neměnným tempem. A přitom jejich hudební potenciál není vůbec špatný. Jen jej zbytečně rozmělňují. Z původně silného vývaru se stává už jen taková vodička, do které se musí dát spousty soli i pepře, aby to alespoň trochu chutnalo.

Na nové desce se Clou snaží tvářit dospěle, což dokládají hned úvodním trackem Hourglass: pomalou melancholickou skladbou s procítěným zpěvem za doprovodu klavíru. Poté už následuje jedna z nejpovedenějších skladeb alba Twenty Five Years, která využívá i umu smyčcového tělesa. Píseň má silný melodický základ, na kterém vše stojí. Určitě by jí slušel nějaký výrazně divadelní videoklip, jak se hrdina potácí světem, aby konečně našel to, co hledá. Píseň je povedená, Lukemo umí slušně zpívat, ale je to přesto takové nijaké. Necítíme žádné mravenčení ani husí kůži na zádech. Jako by tracku chyběly emoce.

To je ostatně patrné i u všech ostatních tracků. Clou sice nejsou tak mdlí a prvoplánoví jako Support Lesbiens na jejich nové desce, přesto z nich nevyvěrá potřebná dávka charismatu a lásky k hudbě. Clou jsou moc uhlazení, moc jednorozměrní. Občas až moc sladcí a podlízaví. To je třeba případ skladby Promise, jejíž některé pasáže přitom nejsou špatné. Clou ale zajímavě se rozvíjející skladbu často zabijí naprosto příšerným refrénem, navíc podepřeným šíleným kytarovým sólíčkem.

Z takového ranku je i singl For Tonight. Možná vůbec nejlepší track na desce. Nepřipomíná vám ale chvílemi ony Supporty? Třeba už jen tím tleskáním…

Velmi k smíchu mi přijdou názory některých hudebních recenzentů, kteří o Deskách Clou mluví jako o nářezových. No nevím. Jestli tohle má být nářez, tak co je potom třeba Škwor! Clou je spíš uhlazená verze neopunku, který s tím původním punkrockem nemá nic společného. Ale do nějaké škatulky si tu nekonečnou plejádu kapel zařadit musíme, ne?

K určité tvrdosti a hudební nekompromisnosti se možná přibližují songy Bravery, Dream Chaser nebo Above The Sky, v nichž chvílemi znějí slušně ohulené kytary. Ale i v těchto případech je to opravdu jen s příslovečnýma odřenýma ušima. Rovněž se mi zdá, že Clou hodně kopírují západní vzory. V některých momentech znějí jako Green Day, v jiných jako podivný hybrid Tokio Hotel a Nine Inch Nails (Save Yourself).

Měl jsem sice původně nutkání nové album Clou potopit podobně jako Support Lesbiens, ale nakonec tak zle zase nebude. Clou totiž mají jednu velkou přednost – dokážou vyprodukovat velmi chytlavou melodickou písničku, která sice pravověrným rockerům nebude po chuti, své fanoušky si přesto stoprocentně najde. Navíc se lehce dostává do hlavy, takže než řeknete švec, zpíváte s Lukemem jak o život. A to je v pořádku!

Ale jak už jsem napsal, je to takový slabý vývárek opravdového rock'n'rollu…

Autor recenze: José Armando

Clou: For Tonight, CD, 49 minut, 13. října 2008 vydalo Sony/BMG

Tracklist:

01. Hourglass
02. Twenty Five Years
03. Count Me Out
04. Promise
05. For Tonight
06. Bravery
07. Bad To The Bone
08. Dream Chaser
09. Yesterday
10. Save Yourself
11. Above The Sky
12. Dead Side Story