Nastává doba černoledová? Těžko...

Pravěk ožil! Australští rockoví mastodonti AC/DC vydali po dlouhých osmi letech další, v pořadí už patnácté album. Deska Black Ice představuje příslovečný návrat do prehistorie hard rocku. Z alba dýchá minulost a nostalgie. Otázka zní, zda je to dobře.

Je to neuvěřitelné, ale tahle partička ze Sydney, jejímž poznávacím znamením jsou školní uniformy kytaristy Anguse Younga a kvílivý jekot Briana Johnsona tahaný až z paty, slaví tento rok už třicet pět let své existence. To už stojí za vydání nového alba, které by dostatečně připomnělo jednu z největších a nejpopulárnějších rockových kapel všech dob.

Že na ně nezapomněli ani čeští fanoušci, dokládá fakt, že lístky na pražský koncert AC/DC, který se uskuteční 17. března 2009, byly vyprodané za pouhé dva dny. A to jich bylo v oběhu patnáct tisíc a nejlevnější lupen stál skoro čtrnáct set korun. Rychleji v Česku zmizely už jen lístky na Madonnu (v roce 2006) a na koncert finalistů první řady soutěže Česko hledá Superstar (rok 2004).

AC/DC patří k těm skupinám, které nemá smysl nějak blíž představovat. Kapelu založili bratři Angus a Malcolm Youngovi a během let se složení členů značně obměňovalo. Důležité je připomenout jméno původního zpěváka Bona Scotta, který se ovšem v roce 1980 odebral na pouť, ze které s největší pravděpodobností není návratu. Prý se nehorázně opil a skončil podobně jako třeba Jimmy Hendrix. Tak už to v tom rock'n'rollu čas od času chodí…

Na jeho místo pak přišel už zmiňovaný rtuťovitý Brian Johnson, který pomohl kapele nahrát jednu z nejúspěšnějších desek historie: Back in Black. Alba se celosvětově prodalo čtyřicet dva milionů kopií, z toho jednadvacet milionů ve Spojených státech. Back in Black je tudíž druhým celosvětově nejprodávanějším albem historie, úspěšnější bylo jen album Michaela Jacksona Thriller, kterého se podle Wikipedie prodalo přes sto milionů kusů.

AC/DC celkově prodali kolem sto padesáti milionů desek, což je řadí ke skutečným hudebním velikánům, jako jsou The Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd nebo Eagles.

Muzika AC/DC se nemění. Je konstantní: dřevní, lidová, otevřená co nejširším masám. Stačí se mrknout na některý videoklip, velmi populární je třeba Thunderstruck z alba The Razors Edge z roku 1990:


 


Typický řinčivý zvuk kytary bratrů Youngových nás nejspíš bude strašit ještě mnoho let. Stejně jako Johnsonovo charakteristické kvílení. Možná je to trochu přílišné zjednodušení hudebního stylu AC/DC, nic lepšího mě ale nenapadá. Zároveň je dobré upozornit na to, že jejich muzika vychází z bluesových základů. Je tak těžké v takové stereotypně produkované hudbě najít nějaké záchytné body, od nichž by se dalo odrazit při charakterizování nové desky Black Ice. Jednotlivé skladby jsou si totiž podobné jako vejce vejci.

Nutno ale připomenout, že kapela si na pomoc zavolala ošlehaného producenta Brendana O'Briena, který spoluvytvářel hudební scénu devadesátých let, když pracoval s legendami grunge music Pearl Jam, Soundgaden, ale také s Incubus nebo Audioslave. Že by to ale bylo ve výsledku nějak výrazně znát, to teda ne…

Je to kolovrátek tu podobný ZZ Top, tu třeba zjemnělým Iron Maiden. Můžeme zkusit srovnat Black Ice třeba s posledním opusem Metalliky, která se vrátila ke svým kořenům z osmdesátých let. AC/DC se neměli kam vracet, protože ani nikam neodešli. Jen nám připomínají, že v jejich případě se doba černoledová na chvíli vrátila, což neodvrátí ani postupující globální oteplování popmusic.

Úplně stačí, když si člověk poslechne singl Rock'n'Roll Train. Je v něm obsažena veškerá esence stylu těchhle hardrockových dědků. Pořád to šlape, pořád to má drive a chytlavé a přímé refrény:


 


Některé písničky se samozřejmě povedly více, některé méně. Mezi potenciální hitovky patří vedle už zmíněného singlu například War Machine se svým dunivým a valivým zvukem, Money Made s výraznými zvonivými kytarami nebo Black Ice, při jejímž nahrávání určitě Angusu Youngovi prdly gatě. To jsou přesně ty pecky, pro které lidi AC/DC milují. Jednoduchá hardrocková síla obalená charakteristickými kudrlinkami.

AC/DC jsou prostě typická stadionová kapela, plná energie a nezatížená zbytečnými experimenty, které by její smysl a styl zabily. Je příznačné, že zrovna AC/DC hráli spolu s Rolling Stones na jednom z největších koncertů hudební historie, kdy se v červenci 2003 sešlo v kanadském Torontu půl milionu lidí. A ne nadarmo je po AC/DC pojmenovaná ulice nejen v rodné Austrálii, ale i ve Španělsku.

Těžko mohl od těchto chlapíků s šedesátkou na krku někdo čekat nějakou změnu. AC/DC je synonymem staré klasické rockové kapely, které jsou evidentně všechny moderní hudební výboje u zadku. AC/DC si budou dál hrát svůj řinčivý hard rock, dokud je smrt nerozdělí. Amen.

Autor recenze: José Armando

AC/DC: Black Ice, CD, 56 minut, 20. října 2008 vydalo Sony/BMG

Tracklist:

01. Rock N Roll Train
02. Skies On Fire
03. Big Jack
04. Anything Goes
05. War Machine
06. Smash N Grab
07. Spoilin' For A Fight
08. Wheels
09. Decibel
10. Stormy May Day
11. She Likes Rock N Roll
12. Money Made
13. Rock N Roll Dream
14. Rocking All The Way
15. Black Ice


www interpreta: www.acdc.com
www.myspace.com/ac­dc