Pink se pinkla do hlavy

předchozí další

Devětadvacetiletá Pink oblažila své fanoušky další deskou. Funhouse však není určen ani tak pinkofilům, jako spíš exmanželovi zpěvačky. Je to takové smutné tokání nad tím, co bylo a co už nikdy nebude. Asi to bylo pěkné…

Alecia Beth Moore alias Pink sice pochází z Filadelfie, tedy jednoho z nejdůležitějších měst americké historie, její hudba ale z minulosti příliš nečerpá. Pink sice několikrát uvedla, že jejími vzory byli Mary J. Blige, Bob Marley, 2Pac nebo Janis Joplin (posledně zmiňovanou dokonce měla ztvárnit na filmovém plátně), ale sami uznáte, že její hudba je spíše moderní poprock s ozvuky hip hopu a dalších relativně nových hudebních žánrů.

Páté album Pink je však trochu odlišné od jejích dřívějších studiových počinů. Je hodně sentimentální, melodramatické a plné pomalých táhlých balad. Jako by to ani nebyla ta ztřeštěná Pink z dřívějška, která v roce 2005 požádala o ruku motokrosového závodníka Careyho Harta přímo během jeho závodu. V ruce tehdy držela tabuli s nápisem: Vezmeš si mě? a na druhé straně bylo napsáno: Myslím to vážně! Poté, co si dnes už bývalý manžel tabuli přečetl, si málem pěkně nabil lidově řečeno čuňu.

Že se Pink zklidnila, ale určitě nesouvisí s nějakou krizí předstředního věku ani s tikáním biologických hodin. Naopak především na textech je znát, že ještě neztratila schopnost milovat a kvůli nešťastné lásce se trápit. Jinak si nedokážu představit, že v podstatě v každém tracku se nějakým způsobem otírá o svůj nepovedený milostný život. Neustále omílá, že ztratila manžela, v podstatě neví pořádně proč, ale zároveň nezapomene upozornit, že už má to nejhorší za sebou a s vyčištěnou hlavou bude dál bojovat za své štěstí. Je přece rocková hvězda!

Tahle rockově taneční pláštěnka Pink sluší. Problém nastává v situaci, když se až příliš rozněžní a začne ronit unylé a dost často kýčovité emo slzy. Pink byla vždycky divočák a často neřízená i nezřízená střela, která ovšem celý ten třpytivý kolotoč kolem sebe dokázala ustát a neskončila v blázinci jako Britney Spears. Přesto se evidentně bacila pořádně do hlavy. Možná omdlela, když zjistila, že její manželství jde do kytek, a praštila se o mramorovou podlahu ve své vile někde v Beverly Hills.

Ale čert ví, jak to bylo. Důležité je, že Funhouse se ze začátku skvěle poslouchá. So What nebo Sober jsou jasné singly s hitovým potenciálem. A možná právě proto, že i když v nich neopomíná zmiňovat své momentální bolístky, skladby jsou řízné, plné energie a melodických nápadů. Prostě moderní pop!

Po těchto dvou vypalovačkách se to ale začíná poprvé zvrhávat v baladickou plácaninu typu I Don't Believe You, kde se vzlyká a fidlá na smyčce. Pak zase na chvíli přijde skvělý song One Foot Wrong (myslím, že už samotné názvy skladeb dávají všem tušit, co tam asi růžové pískle řeší). Každopádně je to skvělá píseň s funkovým nádechem a acidjazzovým podtónem. Tady nevadí ani všudypřítomné smyčce. Naopak!

Pak dochází k dalším přehmatu, no a takhle to pokračuje vlastně až do závěrečné skladby. Z toho pramení jedna základní premisa. Pink se nám sice snaží namluvit, že už vystřízlivěla z mentální kocoviny, ale evidentně ještě trpí občasnými výpadky paměti nebo nedej bože delíriem. Hymnické opusy, které nutí člověka hopsat (Bad Influence, Funhouse) střídají nehorázné bláboly (Crystal Ball, Mean), v nichž se muzikantka nebojí použít ani prvky country. A jak všichni dobře víme, spojení country a sentimentální balady nedopadlo nikdy v historii populární hudby dobře. Stačí si někdy zaletět do Nashvillu a garantuju vám, že mi dáte za pravdu.

K jednomu z nejpovedenějších kousků naopak patří It's All Your Fault, který je především v refrénu neuvěřitelně silný a vyvolává i v posluchači emoce. Ne ty plačtivé, ale sebevědomé, u nichž si člověk uvědomí své životní možnosti, které dosahují možná i velikosti nekonečného vesmíru.

Pink si sice v textu tak trochu vyřizuje s exmanželem účty, ale možná právě to jí pomohlo najít ztracené sebevědomí a znovu se posadit do sedla. Opakuji: do sedla, nikoli na motorku! Z ní už totiž spadla a natloukla si kokos. Tak doufejme, že už se jí to nestane, a když už by se jí to náhodou jako na potvoru opět přihodilo, tak hlavně ať nezačne znovu blbnout a projektovat své nešťastné milostné jízdy do svých nahrávek. Pak se totiž klidně může stát, že místo jedné uječené a neuvěřitelně trapné Celine Dion budeme mít dvě a ta druhá navíc bude mít růžové vlasy. A to je opravdu smrtící kombinace…

Autor recenze: José Armando

Pink: Funhouse, CD, 52 minut, 27. října 2008 vydalo Sony/BMG

Tracklist:

01. So What
02. Sober
03. I Don't Believe You
04. One Foot Wrong
05. Please Don't Leave Me
06. Bad Influence
07. Funhouse
08. Crystal Ball
09. Mean
10. It's All Your Fault
11. Ave Mary A
12. Glitter In The Air
13. This Is How It Goes Down