The Cure: Léčba snem

předchozí další

Britští The Cure s charizmatickým frontmanem Robertem Smithem jsou už mnoho let prověřenou značkou. A ač je to k nevíře, oproti jiným hudebním mastodontům zní jejich nová deska 4:13 Dream skvěle!

Je to neuvěřitelné, ale jedna z nejslavnějších kapel světa existuje už od roku 1976, kdy ji ještě pod původním názvem Easy Cure založil tehdy sedmnáctiletý Robert Smith spolu se svými spolužáky ze střední školy Michaelem Dempsey (basová kytara), Lolem Tolhurstem (bicí), zpěvákem Peterem O´Toolem a kytaristou Porlem Thompsonem.

Během těch tří dekád se samozřejmě sestava různě prostřídala a zkrátila si název. Jediné, co se nemění, je mírně znepokojující image Roberta Smithe, který v poslední době připomíná spíš postarší a obtloustlou bábu. Ale jak všichni dobře víme, fyzický vzhled není všechno, důležité je to uvnitř! A z tohoto pohledu jsou The Cure hodně zajímavá kapela. Často z nich doslova tryská deprese, zároveň však jsou i tím pravým lékem na deprese…

V pořadí už třináctá deska The Cure rozhodně neznamená nešťastné číslo. Naopak! 4:13 Dream se zatím jeví jako jedno z nejsilnějších a nejlepších alb tohoto roku. Je hudebně vycizelované do nejmenších detailů. Zní neuvěřitelně svěže a moderně, a přitom si zachovává všechny atributy The Cure.

Vypadá to, že Robert Smith až na onu sexuálně neukotvenou vizáž bude napořád zpívat tím svým typickým stylem, který působí mdle a jakoby odfláknutě. Už minimálně dvacet pět let je poznávací značkou The Cure a Smithovu hlasovému projevu nelze upřít charizma, které ovšem není správně chlapácké, ale ani chlapecké.

U této kapely asi nemá smysl vyzdvihovat nějakou konkrétní desku nebo skladbu. Většina je totiž všeobecně známa. Z počátku se záměrně stylizovali do temných a ponurých rytířů, aby na přelomu osmdesátých a devadesátých let ukázali hudebnímu světu svůj hitový um:

Žádná z třinácti písniček nové desky není nijak skladatelsky převratná. Přesto je většina z nich nápaditá a nenudí, The Cure velmi mile překvapili. Nesnaží se za každou cenu experimentovat s formou nebo s čímkoli jiným. Už třicet dva let si jedou víceméně v jednom pruhu, který není příliš široký. Nikdo jiný už se tam nevejde, takže The Cure se spokojeně drží volantu, občas najedou na patník a trochu ze svého pruhu vybočí. Nikdy se ale nepřevrátí!

Nadále proto platí valivý zvuk kytar, přes něž se rozléhá Smithův rozervaný vokál, nenápadné bicí a sem tam pomoc nějaké té elektronické mašinky. Začátek alba se nese ve znamení dvouminutového převážně kytarového sóla, které nás pomalu a nenásilně uvádí do snů a fantazií, v nichž jsou patrné ozvuky Smithova romantismu. Je to samé proudění, vznášení se, rozpouštění se. Underneath The Stars je prostě atmosférická balada, která se vám dostane pod kůži.

Hned poté následuje skotačivá píseň The Only One, v níž se Smith tradičně vyznává ze svých pocitů k ženě a z milostného citu. Tomu odpovídá i hudební kompozice, v níž hrají prim příjemně znějící kytary a tleskání rukou. Je neuvěřitelné, jak to The Cure ze začátku rozjedou.

Co track, to hit, na který byste se okamžitě chytli a začali tancovat. Je to stejné, přitom ale stačí jen jednu věc, ať už je to hudební motiv nebo hudební nástroj, vyzdvihnout nebo naopak mírně upozadit, a máte píseň plnou svěžesti a zdánlivé originality – to je případ The Reason Why, v níž je hybným momentem vedle Smithova pěveckého projevu skvělá, jakoby funková basová linka.

The Cure ale nezapomněli ani na starou dobrou kytarovou indie scénu, která okupovala alernativní hudební žebříčky ze začátku devadesátých let. The Freakshow je toho zářným příkladem. Cítíme v tom Happy Mondays, EMF i výhonky taneční muziky.

Všechny songy jsou povedené. Samozřejmě je možné, že někomu značně nezvykle posazený zpěv Roberta Smithe poleze na nervy. Je to ale především o posluchačském přístupu. Singl Perfect Boy je například přesně ten typ soundu a la The Cure, v němž už tak výraznou hudební složku přebíjí Smithův afektovaný hlas:

Na desce 4:13 Dream se dočkáme balad (Sirensong) stejně jako rockových vypalovaček s punkovými momentkami (Sleep When I'm Dead) a moderních tracků s hororovým nádechem (The Scream). Velmi časté, vlastně až freneticky se opakující je tleskání v refrénech mnoha skladeb. Těžko říct, co k tomu Roberta Smithe vedlo. Pravdou ale zůstává, že v žádném tracku to nepůsobí samoúčelně.

Je nad slunce jasné, že The Cure mají stále co říct a co nahrát a co předvést. Tak producentsky dotažená deska po všech stránkách se jen tak nevidí a hlavně neslyší. Tak jako jsou Lenka Dusilová a Eternal Seekers aspirantem na české album roku, 4:13 Dream od The Cure je jasným kandidátem na minimálně evropskou desku roku! A jelikož se blíží konec roku, je dost pravděpodobné, že už je nikdo netrumfne.

Autor recenze: José Armando

The Cure: 4:13 Dream, CD, 53 minut, 27. října 2008 vydal Universal Music

Tracklist:

01. Underneath The Stars
02. The Only One
03. The Reasons Why
04. Freakshow
05. Sirensong
06. The Real Snow White
07. The Hungry Ghost
08. Switch
09. The Perfect Boy
10. This. Here And Now. With You
11. Sleep When I'm Dead
12. The Scream
13. It's Over