Show Mustn't Go On

předchozí další

Britská alternativní rocková kapela Muse přichází na trh s novým albem The Resistance. Je a není to rocková deska. Vedle typických kytarových riffů obsahuje ryze instrumentální části. A je plná jakési dedikace Queen a Freddiemu Mercurymu. No nevím, nevím…

Muse patří už nějakých šest let k těm nejzajímavějším rockovým skupinám na světě. Mají svůj specifický styl, který je snadno rozpoznatelný díky výrazné kytarové stopě, používání kláves a charakteristickému táhlému vokálu zpěváka Matthewa Bellamyho. Během několika let si tohle trio hudebníků vybudovalo pověst ortodoxní kapely, která se nepodřizuje žádným diktátům momentálního vkusu většinového publika. Naopak. Několikrát dokázala být nekompromisní a rozhádala se i se svým vlastním vydavatelstvím.

A nejlepší na tom celém je, že posluchačská masa jim tohle všechno s přehledem žere. Muse už nyní patří k největším kapelám na světě a s přehledem vyprodávají velké stadiony jak v Evropě, tak ve Spojených státech.

Muse mají hodně společného s Radiohead. Snaží se rovněž experimentovat s formou, která může být pro posluchače náročnější, přesto si své fanoušky obě skupiny našly. Je sice pravda, že Radiohead jsou přece jen uznávanější kapelou, jíž se několikrát podařilo prolomit hranice hudebního mainstreamu a přiblížit se v podstatě alternativním a undegroundovým proudům.

Naproti tomu Muse jsou daleko čitelnější, nejsou rytmicky ani melodicky tak mimo jako jejich starší hrdinové. Přesto mají spoustu zajímavých hudebních nápadů a kombinací, které občas zavánějí přehlceností a ztrácením se v nabubřelých vychytávkách.

Některé skladby z nového alba Muse sice mají podobnou stavbu jako hity z poslední desky Black Holes And Relevations, přesto vykračují novým směrem. Skladby umístěné na začátku alba pak ještě úspěšně kopírují tradiční schémata. Například hned první Uprising má jasný hitový potenciál – důrazné bicí, které nekompromisně oddělují jednotlivé změny melodie, dunivé kytary spojené se syntetizátory a do toho kvílivý Bellamyho hlas:

Podobně vystavěné jsou i další tracky, které ovšem spojuje jedna nepochopitelná věc. Tou je jasná inspirace tvorbou kapely Queen, ale tou klasickou v čele s Freddiem Mercurym, nikoli tou moderní, která vyžírá sebe samu. Nejpatrnější je to ve skladbách Resistance nebo United States of Eurasia
(+ Collateral Damage), kde ti Queeni doslova řvou z každého tónu. Máme tu kytarová sólíčka kalibru Briana Maye, i hlasový projev je neuvěřitelně podobný Freddiemu. Do toho se naroubují ještě třeba arabské rytmy nebo se to ohulí kytarami jak z osmdesátých let (Guiding Light). Samozřejmě všudypřítomné jsou klávesy ve všech různých podobách.

Je jasné, že na koncertech to bude působit velmi impozantně, a pokud si Muse opatří i symfonický orchestr, všichni fanoušci se z toho blahem po… Otázka přesto zůstává proč? Já tedy nevím. Matthew Bellamy byl už dříve připodobňován k božskému Freddiemu, to ale neznamená, že jej má tak neuvěřitelně okatě napodobovat!

K čemu to je dobré? Proč Uprising zní tak svěže a dynamicky a třeba Unnatural Selection tak nepůvodně a nudně? Ok, varhany a metal, to zní jako zajímavá kombinace. Ale to je zhruba tak všechno. Jen „znět zajímavě“ přece nestačí. Ale možná je to jen můj pocit. Muse tím sice ztrácejí svou originalitu (v některých pasážích znějí jako The Killers), ale pořád ještě na sebe dokážou strhnout pozornost. The Resistance se dobře prodává, koncerty mívají dlouho dopředu vyprodané, tak o co jde? Asi o show. Jako u Queenů…

Autor recenze: José Armando

Muse: The Resistance, 54 minut, 14. 9. 2009 vydal Warner Music

Tracklist:

01. Uprising
02. Resistance
03. Undisclosed Desires
04. United States Of Eurasia (+ Collateral Damage)
05. Guiding Light
06. Unnatural Selection
07. MK Ultra
08. I Belong To You (+ Mon Coeur S'Ouvre A Ta Voix)
09. Exogenesis: Symphony Part I (Overture)
10. Exogenesis: Symphony Part II (Cross Pollination)
11. Exogenesis Part III (Redemption)