Po třech letech stále stejná póza

předchozí další

Nic proti. Pokud se někomu líbí muzika finských popmetalistů HIM, ať si ji klidně poslouchá. Podle mě je to ale jen pozérská kapela, která hudební svět vůbec ničím neobohatila. A na mém názoru se nic nezměnilo ani po poslechu novinky Screamworks: Love in Theory and Practice.

Fakt nevím a hlavně nechápu, jak může být populární to, co předvádí tahle skandinávská partička. Uvzlykaná tvrdá muzika je přece k smíchu. A nezachrání to ani srdceryvný příběh o závislostech ústřední postavy HIM, zpěváka a hlavního textaře Ville Vala.

Ať už má nebo měl Valo jakékoli problémy, není to nic nového pod sluncem a hlavně to z něj ještě nedělá rockera. Je mi jasné, že muzika HIM je hlavně pro odrostlejší emo holky, které dští síru na Tokio Hotel, i když muzika je to ze stejného soudku. Blábolivá kaše o smutku ze světa, života, který přežíváme jen díky lásce, sexu a smlouvě s ďáblem. Nesmysly na entou…

V pořadí sedmá deska HIM je ale přece jen v něčem nová. Na natáčení Screamworks: Love in Theory and Practice si hoši přizvali amerického producenta, který měl dát evropskému soundu ten správný americký šmrnc. Těžko říct, nakolik se tato snaha podařila. Mně přijde, že se nezměnilo nic. Možná tu máme víc hudebních vychytávek, víc garážového zvuku a míň oné příslovečné skandinávské metalové melodičnosti, která mi šla vždycky na nervy. Bohužel to však ke kladnému hodnocení desky nestačí.

Přiznám se, že z celého alba se mi líbila jen osmička In The Arms Of Rain, která je sice melodická, až to bolí, ale má aspoň správný poprockový odpich. Navíc do ní skvěle zapadá trocha té elektroniky. Prostě pop, který se dá poslouchat.

Tomuhle songu je svou strukturou dost podobný i singl a první video Heartkiller, až mi přijde, že se jedná o stejnou písničku. Ale možná je to jen o nedostatku invence:

HIM si vždycky zakládali na svojí póze vyděděnců. To je v pořádku, ale doposud jsem nepochopil, co tím vším vlastně chtějí říct. (Pokud vůbec něco.) O Valovi se mluví jako o charismatickém zpěvákovi, který umí zaječet i zachroptět. To je pravda, ale já tam prostě tu osobnost nevidím. A když poslouchám tuhle novou desku, jen mě to v mém názoru utvrzuje. Je to nemastné, neslané.

Proč se takzvaní emo umělci pořád babrají ve stejných tématech, tím myslím v těch hudebních? Proč jak přes kopírák využívají postupy metalových kapel z osmdesátých let, které dneska znějí vážně směšně? A jak to, že třeba mladší souputníci HIM jako Tokio Hotel se alespoň hudebně dokázali z emo škatulky trochu odpoutat?

Na zachování statusu quo není nic špatného, pokud svým postojem nechceme měnit svět, ale jen si ho užívat. Jenže HIM je typ kapely s jakýmsi apokalyptickým posláním, která ukazuje černou stránku nás všech. A tím, jak furt zůstávají ve své škatulce, přestávají být HIM zábavní. Je to něco podobného, jako když Kryštof s pompou oznámí, že jejich nová deska bude vykročením někam jinam, a vy po poslechu zjistíte, že pořád stojí na místě.

HIM taky stojí na místě. To, co fungovalo před deseti lety, už prostě dnes nefunguje. Já vím, že je těžké, ne-li nemožné vymýšlet nové a zajímavé tracky. Někdo to ale přes současnou hudební nadprodukci dokáže. HIM bohužel ne. Melodický popmetal je cesta do pekel. Bere si totiž to nejhorší z metalu a přenáší to do nových podmínek. To prostě nemůže fungovat.

Autor recenze: José Armando

HIM: Screamworks: Love in Theory and Practice, 47 minut, 12. února 2010 vydal Warner Music

Tracklist:

01. In Venere Veritas
02. Scared To Death
03. Heartkiller
04. Dying Song
05. Disarm Me (With Your Loneliness)
06. Love, The Hardest Way
07. Katherine Wheel
08. In The Arms Of Rain
09. Ode To Solitude
10. Shatter Me With Hope
11. Acoustic Funeral (For Love In Limbo)
12. Like St. Valentine
13. The Foreboding Sense Of Impending Happiness