Tihle Finové natočili nejlepší metalové album roku!

předchozí další

Hodně velké překvápko. Apocalyptica je stále známá hlavně jako kapela, která předělává známé hity jiných známých kapel za pomocí svižných violoncell. Pcha!
7th Symphony je vyzrálá deska originálních hudebníků, kteří přesně vědí, kdy smyčce použít a kdy ne.

Tohle je na mě moc. Apocalyptica pro mě dlouho byla jakýsi hudební hybrid vzniklý na efekt v době, kdy metal skomíral a hledal nové výrazové prostředky, které by ho dokázaly vytáhnout ze srabu. Tahle partička Finů vzdělaných v klasické hudbě prostě jen vytáhla svoje nástroje a zabalila všechny ty známé songy od Metalliky nebo Slayeru do nového hávu. Mě to teda nikdy nebralo, protože prostě éra metalu a všech přidružených žánrů patřila někam do osmdesátých. V dalších dekádách už to bylo jen volání o pomoc před klinickou smrtí.

A pak najednou takhle na konci prázdnin roku 2010 se mi do ruky dostane nové album od Apocalyptiky a já ho se sebezapřením vrazím do přehrávače, pustím první track a nestačím valit bulvy.

Už úvodní sedmiminutová instrumentální skladba At The Gates Of Manala je prostě pecka. Vychází sice ze starých pravidel žánrů, kde má ústřední roli melodická kytara a ostatní nástroje tak kolem ní jenom plují. Jenže tady tenhle systém neuvěřitelně dobře funguje. Všechny nástroje, ať klasické smyčcové nebo klasické strunné, se skvěle doplňují a vám to připadá, jako byste si osedlali pěkně rychlého koně.

Nestačíte ani vydechnout a už je tady Gavin Rossdale s End Of Me. Opět skvěle odsýpající track, který se s ničím nepáře a rovnou vám to všechno vmete do ksichtu. A všechna ta violoncella sem navíc přesně pasují. Hernajs, jak to dělají?

A pak zase pecka. Už si říkáte, že jste pochopili, jakým směrem se Apocalyptica na téhle desce vydala, a najednou je tu další hostovačka Not Strong Enough, která ze začátku zní jako nějaké debilní country! Ale samozřejmě není to country. To jen hoši klamou tělem svých nástrojů.

A po chvíli, no jo, další pecka – Beatiful – skladba jak vystřižená z klasického alba věnovaného starým mistrům. Poté emo věcička Broken Pieces zpívaná Lacey – zase song úplně mimo. Ale dobrý. Melodický, hitový. A takhle bych mohl pokračovat dál a dál, což samozřejmě nemá smysl. Prostě si 7th Symphony pusťte a já vám garantuju, že nebudete litovat. Trvá sice skoro hodinu, což je na dnešní poměry neuvěřitelná délka, ale tohle stojí za to.

Apocalyptica si se všemi dvanácti skladbami vyhrála a dokázala, že má v sobě neuvěřitelný a pro mě doposud skrytý potenciál. Vypadá to, že metal není úplně mrtvý. Už to sice nikdy nebude jako za starých časů, ale ani ty nové nevypadají špatně. Apocalyptica vybrala to nejlepší z jednotlivých odnoží metalu a dala jim nový smysl.

Třeba taková Sacra je esence emocionálního metalu, který umí tlačit na pilu. Tedy přesně toho, který jsem tak nenáviděl. A ejhle, dostali mě, parchanti finští!

Už teď se těším na jejich další desku, která bude doufám pokračovat po vytyčené trase – infikovat metal novými viry. A ten si buď vytvoří imunitu a přežije, nebo zahyne. Já osobně si teď už přeju, aby nezahynul. Léčba Apocalyptikou mu zatím prospívá…

Autor recenze: José Armando

Apocalyptica: 7th Symphony, 57 minut, vydal 23. 8. 2010 Sony Music

Tracklist:

01. At The Gates Of Manala
02. End Of Me
03. Not Strong Enough
04. 2010
05. Through Paris In A Sportscar
06. Beautiful
07. Broken Pieces
08. On The Rooftop With Quasimodo
09. Bring Them To Light
10. Sacra
11. Rage Of Poseidon
12. The Shadow Of Venus