Ale jo, na Brity dobrý...

předchozí další

Téhle partičky bylo před pár lety všude plno. Klaxons – to bylo synonymum progresivity. Uběhly tři roky a kluci vydali dlouho očekávanou novinku Surfing The Void. Nadšení? Je to typická britská kytarovka, nic víc, nic míň.

Někteří hudební recenzenti napříč kontinenty (ale hlavně v Evropě, a tím pádem i v Česku) propadli před pár roky nu-ravu. Podle nich to byl nový styl, který po dlouhé době měl nějaký ksicht. Nebere se vážně a je přístupný v podstatě všem. Bohužel všechno to bylo jen zbožné přání nebo možná lobbing některých hudebních vydavatelství, která měla v zásobě spoustu mladých veselých muzikantů, kteří uměli hrát na kytaru i na elektronické piano, byli hubení a oblékali se nedbale elegantně.

Nezabývejme se tím, že už samo spojení nu-rave něčím smrdí. Minimálně tím, že je to nová verze něčeho, co už tady někdy bylo. A rave tu kdysi z konce osmdesátých a zkraje devadesátých let skutečně byl. A i když já byl v té době ještě blboun nejapný, nejasně si vybavuju, že měl punc undergroundu a anarchismu, a to nejenom hudebně, ale i společensky. O tehdejších poloilegálních tanečních parties především ve Velké Británii se doposud vyprávějí neuvěřitelné historky.

Ale co bylo, to bylo, máme rok 2010 a většina z nás je už na jakékoli škatulkování alergická. A je to docela logické. Schválně si vezměte cokoli ze současné muziky a zkuste si to přiřadit do nějaké větší pojmové skupiny. Je to sakra těžké. Kam třeba patří Lady GaGa, Eminem, Linkin Park? Nikam a zároveň kamkoli.

A tak je to i s Klaxons. Nu-rave byl virtuálně vytvořený fenomén, který nic neznamenal. A tak nám z toho všeho zůstává – stará dobrá kytarovka. A přesně to jsou i Klaxons. I když při poslechu Surfing The Void jasně rozeznáte, že vedle kytary a bicích se kapela nebojí použít nejrůznějších elektronických postupů. Což mimochodem v současnosti dělá snad každá kapela.

Klaxons určitě nehrajou špatně. Neupadají do zbytečných manýr, písničky pěkně odsýpají. Mají v sobě i hitovost, která by na posluchače mohla zabrat. První singl i video Echoes určitě patří k těm nejlepším songům na albu:

I druhý track na desce The Same Space si své fanoušky najde. Jednoduchý, úderný rytmus, do kterého hrajou mírně halucinogenní kytary.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že všem skladbám něco chybí. Možná si to uvědomovali i sami chlapíci z Klaxons, a proto dávají hodně prostoru hlukovým eskapádám. Zahlcují veškerou hudební stopu, prostě rvou to tam, co to dá. Ale ani agresivnější přístup k hraní podle mě kapele, jako jsou Klaxons, příliš nepomáhá. Nehodí se to k nim. Víc jim sluší přiznaná bezstarostnost, hravost, veselost.

Klaxons na tohle bohužel zapomněli a snaží se po vzoru mnoha dalších skupin říct svůj názor na současný stav věcí, čemuž přizpůsobili i styl muziky. Chvílemi je to trochu chaotické, naštěstí Klaxons dokážou včas přestat a zbytečně neexhibovat. A toho si cením asi nejvíc. Surfing The Void není žádná pecka, ale slušný standard. V klidu si to poslechnete, ale že byste z toho vlhli, to teda rozhodně ne. Třeba příště.

Autor recenze: José Armando

Klaxons: Surfing The Void, 38 minut, 23. 8. 2010 vydal Universal

Tracklist:

01. Echoes
02. The Same Space
03. Surfing The Void
04. Valley Of The Calm Trees
05. Venusia
06. Extra Astronomical
07. Twin Flames
08. Flashover
09. Future Memories
10. Cypherspeed