Nezničitelný Ozzy válí!

předchozí další

Je to k neuvěření. Ozzy Osbourne nejen že žije, ale i nadále vydává desky. A vůbec ne špatné. Scream je výstižný název pro jeho desátou sólovou desku. Je to uřvané, ale v dobrém slova smyslu.

O Ozzym si už dlouhou dobu nemyslím nic dobrého. Všechen ten mediální humbuk kolem jeho rodiny, kdy se na jeho popularitě postupně svezli snad všichni členové jeho famílie, byl směšný. Ale chápu, že nejen jeho fanoušky zajímalo, jak si tenhle magor, o kterém kolují neuvěřitelné historky, vede v normálním životě. Je to vlastně takový ten typický rocker. Na pódiu ukusuje zvířatům hlavy – a doma je pod pantoflem ambiciózní paničky.

Ale zpátky k muzice. Ozzy je jeden z mála matadorů na hudební scéně, který je nadále aktivně činný a navíc stále hodně oblíbený. Na jeho koncerty chodí jak jeho šedesátiletí vrstevníci, tak jejich vnuci, pro které je Black Sabath pravěká hudba. Mají do určité míry pravdu. Black Sabath sice nakopli celý ten metalový žánr na samotný vrchol komerčního mainstreamu, ale třicet nebo čtyřicet let je i pro mě už hodně dávno. Jenom ten Ozzy se nám pořád snaží dokázat, že jsou věci, které snad nikdy neskončí.

Jeho nový kus Scream je ale dobrý. Ozzymu to kupodivu výborně zpívá i řve, až vám brní uši:

Samozřejmě dnes je ve studiu možné udělat i z Davida Krause Luciana Pavarottiho, ale naživo se to pozná. A co si budeme povídat, i když ani Madonna není žádná super zpěvačka, z jejích desek čiší show, kterou pak na koncertech většinou potvrdí. Podobně i Ozzy. Všichni víme, že mekot Ozzyho je občas na hranici parodie, ale stejně na ten jeho koncert půjdete, protože prostě tenhle divný skřet stále žije a má spoustu skvělých tracků. A to nejen z minulosti. I na novém albu se najde několik jasných hitů, při kterých vám běhá mráz po zádech.

Je pravda, že Ozzy a jeho doprovodná kapela se nedokážou zbavit některých starých móresů. Hlavně co se týká kytarových onanistických exhibic. Je ale nutné dodat, že ke skutečnému vyvrcholení naštěstí nikdy nedojde, takže na tyhle metalové výstřelky rychle zapomenete. Naopak oceníte agresivní sílu songů jako Soul Sucker nebo Diggin' Me Down, který začíná jako slavný One od Metalliky – klidné kytarové vybrnkávání, které skončí metalovou erupcí.

Tak jako tak, pro mě number one je Life Won't Wait. Cítím z téhle skladby zvláštní druh sentimentu, což – i když mi zdaleka není šedesát jedna jako Ozzymu – vnímám velmi osobně a emocionálně. Prostě proto, že jsem Ozzyho jako malý kluk poslouchal a doslova jsem ho žral. To už je sice dávno minulost, ale tímhle povedeným trackem se mi opět připomněl.

Celá deska zní velmi moderně. Tím nechci říct, že to není starý dobrý Ozzy, jako ho známe z osmdesátých a devadesátých let a vlastně i dalších roků, kdy jeho tvorba stála za starou belu. Je vidět, že si ke spolupráci pozval mladé kluky, kteří se s tím nepářou. Celá zvuková stopa je neuvěřitelně bohatá, vrství jeden hudební poklad za druhým. Kytary jsou správně ohulené, Ozzy se snaží zpívat jak drak a vychází mu to.

Některé songy jako Crucify nebo Fearless mě ale nenadchly, protože svým pojetím jsou až moc vzdálené mému chápaní moderního metalu. Stačí je porovnat s poslední Apocalyptikou, která udělala neuvěřitelný krok dopředu.

Postupem času tak Scream ztrácí na své výbušnosti a začíná se trošičku opakovat, což vede k pár zívnutím. Celkově ale patří k nadprůměru a i o dvě generace mladší muzikanti by se od starého dobrého divného Ozzyho Osbourna mohli učit. A tím nemyslím drogy, které Ozzymu stále koukají i z paty u nohy. A to je nebere. Asi…

Autor recenze: José Armando

Ozzy Osbourne: Scream, 49 minut, 21. 6. 2010 vydalo Sony Music

Tracklist:

01. Let It Die
02. Let Me Hear You Scream
03. Soul Sucker
04. Life Won't Wait
05. Diggin' Me Down
06. Crucify
07. Fearless
08. Time
09. I Want It More
10. Latimer's Mercy
11. I Love You All