Prostě heavy metal...

předchozí další

Iron Maiden patří ke kapelám, které největší vrchol popularity zažily v osmdesátých letech, v době, jež přála různým odnožím tvrdého rocku. Bohužel to, co platilo před čtvrtstoletím, už nyní neplatí. A The Final Frontier není nic jiného než senilní omyl.

Nebudeme to moc natahovat. Iron Maiden už pěkně dlouho zvoní hrana. Jediné, co je stále drží při životě, je velká fanouškovská základna, která neúnavně chodí na koncerty, ať se děje, co se děje. To je v pořádku. V pořádku je taky jejich dlouholetý maskot Eddie, bez kterého se neobejde žádný koncert ani přebal desky.

Co už je trošku horší, je skutečnost, že Iron Maiden stále žijí víceméně v minulosti bez toho, aby brali v potaz nové prostředí se všemi moderními trendy. To neznamená, že mají uhánět do nejbližšího obchodu koupit si vokalizér (navíc v dnešní době jen zpátečník by někam uháněl, když si vše může objednat přes internet nebo rovnou stáhnout). Každopádně Iron Maiden zaspali dobu a jejich muzika je out. Jejich posluchačům to určitě vadit nebude, ale nám ostatním teda jo.

Deska The Final Frontier má všechny metalové neduhy, Iron Maiden by si mohli potřást rukou s Metallikou a dalšími mimoni. Především je to album neuvěřitelně dlouhé. Má skoro osmdesát minut, což je skutečně vopruz. V podstatě každá písnička se tak stopáží přehoupne přes sedm minut. Za tu dobu moderní nerd stáhne tucet nejnovějších hiphopových alb. Je to vážně kláda.

Navíc chlapíci z Iron Maiden evidentně stárnou a taky nejspíš zapomínají, co hráli před dvaceti vteřinami, takže všechno dokola opakují. Když k tomu přičtete jednoduchost a jednotvárnost všech tracků, dostane se vám jakéhosi šumového chuchvalce. A tahle mrcha se nedá nijak uchopit, takže po ní jen pořád natahujete ruku, abyste ji mohli poslat do metalového pekla. A ono to nejde.

Všechny písničky jsou stejné. Splývají v jednu zvukovou vlnu, u níž nevíte, kde má začátek a kde konec a jestli vás to nespláchne ještě víc než dosud. V podstatě jediná zapamatovatelná skladba je úvodní Satellite 15… The Final Frontier, a to vlastně jen díky tomu, že je k ní natočený vesmírný videoklip:

Navíc zvukový mistr nebo kdokoli, kdo Iron Maiden dělal zvuk, byl asi pernamentně namol. Všechno se to slévá v jeden hnus a vy nerozeznáte ani jednotlivé kytary. A do toho všeho zakrákorá Bruce Dickinson. Nikdo nezpochybňuje, že je skvělým metalovým zpěvákem, ale nejspíš i na něm se začíná věk projevovat a některé vysoké pasáže jednoduše nevyzpívá – viz Isle of Avalon.

Nechtěl bych jenom kritizovat. Některé melodie, třeba u závěrečné skladby When The Wild Wind Blows, nejsou špatné. Jsou ale utopené v hudební rozplizlosti. Sebelepší melodie se milionkrát opakuje, do toho se prdne nějaké to kytarové sólíčko a soudný člověk začíná skřípat zubama. Přitom kdyby se to osekalo od zbytečného a nicneříkajícího heavymetalového balastu, byly by z některých tracků skvělé písničky!

Samozřejmě nemůžeme po Iron Maiden chtít kdovíjaké zázraky. Na moderní pojetí rocku, jak nám ho servíruje Apocalytica, ani náhodou nemají. A ani se nesnaží. Asi sami moc dobře tuší, že to není v jejich silách.

Ale čest jejich památce!

Autor recenze: José Armando

Iron Maiden: The Final Frontier, 77 minut, 16. 8. 2010 vydalo EMI

Tracklist:

01. Satellite 15.....The Final Frontier
02. El Dorado
03. Mother Of Mercy
04. Coming Home
05. The Alchemist
06. Isle Of Avalon
07. Starblind
08. The Talisman
09. The Man Who Would Be King
10. When The Wild Wind Blows