Pěkný pozdrav z Walesu

předchozí další

Už skoro čtvrt století jsou Manic Street Preachers známou a kvalitní hudební značkou. A to rozhodně nevyvrací ani jejich už desátá deska Postcards From A Young Man. Je to sice trochu kýčovité, ale téhle kapele to můžeme odpustit.

Všichni asi známe ten smutný příběh o Manic Street Preachers a kytaristovi a textaři Richey Edwardsovi, který zmizel před patnácti lety. Nikdo dosud neobjasnil, co se s ním stalo, ale vše spěje k tomu, že je prostě mrtvý. Kapela se se ztrátou jednoho ze svých členů dlouho vyrovnávala. A je jasné, že je to věc, se kterou ostatní tři hudebníci budou vnitřně zápasit nejspíš celý život. Každopádně kapela neskončila a už jen ve třech se rozhodla dál bavit své fanoušky. A zvládá to podobně jako v našich krajích třeba Chinaski, kterým se stalo něco podobného.

I přes trochu provokativní název skupiny a některá alba nebo skladby jde o klasickou mainstreamovou muziku. Na MTV ji hrajou už odpradávna, alba Manic Street Preachers se vždycky dobře prodávají, na jejich koncerty chodí stále mraky lidí a všichni jsou tím pádem spokojení.

Nespokojení jsou jen ti z nás, kterým se nelíbí některé politické kroky kapely – jako třeba jejich vystoupení na „ostrově svobody“ Kubě. Každý soudný člověk, který má alespoň trochu povědomí o světových historických událostech posledních padesáti let, ví, že líbivě se tvářící kubánský socialismus je divadlo, které má skrýt skutečné problémy této země. Ale nechme toho, někteří západní intelektuálové nikdy ze svého bludu neprocitnou. Své by o tom mohl vyprávět třeba americký filmový režisér Oliver Stone, který sice rád kriticky tepe do kapitalismu v USA, Fidelovi ale jeho kecy sežral i s navijákem.

Manic Street Preachers ani na nové desce své fanoušky nezklamou. Dlouhodobě mají čich na hity. Jejich melodie patří k těm, které si velmi rychle zapamatujete, a pak si je celý den prozpěvujete. Hlas Jamese Deana Bradfielda jako by nestárnul, a i když Manic Street Preachers hrají už nějaký ten pátek jen ve třech, na jejich muzice to poznat není. Na Postcards From A Young Man si často za spoluhráče zvou gospelové zpěváky (Golden Platitudes) nebo protřelé kytaristy typu Duffa McKagana z Guns N' Roses (A Billion Balconies Facing The Sun).

Jasný obrázek o tom, jakou muziku si Manic Street Preachers pro nás tentokrát připravili, si uděláte už z úvodní písně alba (It's Not War) Just The End Of Love. Jde o hudebně nekonfliktní track s už tradičně provokativními texty a s jasným melodickým tahem na banku. Skladba se vám bude buď hned napoprvé líbit, nebo ji navždy proklejete. Tak kam se zařadíte?

Občas na mě muzika Manic Street Preachers působí trochu podbízivě, pateticky a kýčovitě. Jenže pak si vždycky uvědomím, jaké hrůzy vytvářejí někteří noví i staří hudební věrozvěstové, a řeknu si díkybohu za konstantní levicové Manic Street Preachers!

A když to domyslím do důsledku, tak se mi jejich muzika vlastně vždycky líbila. Neposlouchal jsem je a asi nikdy poslouchat nebudu, ale jejich smysl pro hudební dramatičnost, čich na dokonalé refrény a celková image je prostě hodně v pohodě.

Vše mají v dokonalé symbióze. Musím uznat, že zpěvák a kytarista James Dean Bradfield, bubeník Sean Moore a basák Nicky Wire dokážou vyprodukovat kvalitní song jako stvořený pro komerční rádia a televize, aniž by se nějak výrazně podbízeli.

Na tomhle místě jsem chtěl upozornit na jednu moji oblíbenou skladbu z tohoto alba, ale pak jsem zjistil, že by to nebylo fér. Protože vlastně všechny tracky se Manic Street Preachers povedly. I když to není tak docela můj šálek kávy… respekt!

Autor recenze: José Armando

Manic Street Preachers: Postcards From A Young Man, 44 minut, 17. 9. 2010 vydalo Sony

Tracklist:

01. (It's Not War) Just The End Of Love
02. Postcards From A Young Man
03. Some Kind Of Nothingness
04. The Descent (Pages 1 & 2)
05. Hazelton Avenue
06. Auto-Intoxication
07. Golden Platitudes
08. I Think I Found It
09. A Billion Balconies Facing The Sun
10. All We Make Is Entertainment
11. The Future Has Been Here 4 Ever
12. Don't Be Evil