I v Las Vegas je občas nuda

předchozí další

Zpěvák ceněné kapely The Killers Brandon Flowers si na chvíli odskočil na sólovou dráhu a vydal Flamingo. Upřímně, ta deska je o ničem. Jen se na ní úpí a kvílí. Energie žádná, vzrušení už vůbec ne. Prostě nuda.

Nikdy jsem nepatřil k vyznavačům The Killers. Jejich poslední deska Day & Age mě sice neurazila, ale ani výrazně nenadchla. Ovšem to, co stvořil Brandon Flowers, je podle mě zoufalství, naprosto zbytečná deska, a nijak originální. V podstatě hodně kopíruje hudební postupy, jaké známe od samotných The Killers, akorát je to ještě rozbředlejší a unylejší.

Je to podivný hybrid mezi popem, country a synthi rockem. Brandon sice nemá nezajímavý hlas, ale poslouchat ho skoro hodinu není žádná výhra. Z devadesáti procent je to zasmušilé a smutné. Když už se Brandon pokouší to trochu nakopnout, dopadne to jako v případě Was It Something I Said?, což je neuvěřitelná sračka. Jako bych někde vzadu slyšel Pet Shop Boys a The Cure. Jenže The Cure aspoň pořád vědí, co dělají, a nikdy nesklouznou do vyloženého hudebního hnusu.

Vůbec celá tahle deska na mě působí jak z jiného světa. O Brandonovi Flowersovi se říká, že je to zvláštní samorost, žádná typická celebrita. To je o to zajímavější, že pochází z města hříchu Las Vegas. Nejspíš, jak na něj od dětství útočily všechny ty neony, hrací automaty a děvky, pro jistotu se uzavřel do vlastního světa. A dvířka neotevřel ani na Flamingu. A přitom mu u toho pomáhali takoví protřelí producenti jako Stuart Price nebo Brendan O'Brien.

Přijde mi, jako kdyby Brandon nevěděl, co vlastně chce, tak si pozval různorodé pomocníky, kteří mu z jeho nápadů udělali tenhle mišmaš, protože nejspíš sami nevěděli co s tím. Možná se některým holkám písničky z alba budou líbit. Ale nezlobte se na mě, co je třeba tohle?

Brandon Flowers se možná snaží, seč mu síly stačí. Ale nic to nemění na faktu, že všechny písničky jsou na jedno brdo. A když je nejhůř, pomůže si gospelem tak jako v On The Floor, což stejně nikam nevede, protože když je skladba špatná, nepomůže ji ani svěcená voda z amerického černošského kostela.

V podstatě ke každému tracku mám nějakou výhradu. Čekal jsem zkrátka rozhodně víc. Brandon Flowers pracuje s pózou zamlklého zadumaného knírkatého chudáčka. Ono to možná funguje, ale bohužel ne na mě.

Jediná písnička, kterou jsem vzal na milost, je singlovka Only The Young, a to jenom proto, že se mi líbí refrén. A to je stejně sakra málo!

Člověk při poslechu Flaminga podle mě musí dřív nebo později usnout, protože vše je tak neuvěřitelně roztahané a rádoby naléhavé. Brandon Flowers naštěstí příliš politicky nefilozofuje jako například nezničitelní Manic Street Preachers, kteří taky pořád sázejí na stejnou písničku, jenže na rozdíl od The Killers a Brandona Flowerse mají muziku skutečně naposlouchanou a vědí, kdy ubrat plyn a neztrapňovat se milionkrát omílaným motivem. Brandon bohužel tuhle potřebnou sebereflexi nemá, a proto nás nervuje srandičkama jako The Clock Was Tickin', což je takové veselé country se smyčci na konci.

Že má tuhle muziku rád on, neznamená, že ji musím mít rád i já, takže za mě definitivní ne! A v Las Vegas mě nejspíš nikdo dlouho neuvidí.

Autor recenze: José Armando

Brandon Flowers: Flamingo, 56 minut, 6. 9. 2010 vydal Universal

Tracklist:

01. Welcome To Fabulous Las Vegas
02. Only The Young
03. Hard Enough (feat. Jenny Lewis)
04. Jilted Lovers & Broken Hearts
05. Playing With Fire
06. Was It Something I Said?
07. Magdalena
08. Crossfire
09. On The Floor
10. Swallow It
11. The Clock Was Tickin'
12. Jacksonville
13. I Came Here To Get Over You
14. Right Behind You