Phil Collins hezky vyměkl

předchozí další

Představovat tohoto muzikanta asi není potřeba.
Phil Collins je stejně známý z působení v Genesis jako z vlastní sólové dráhy. Vždy se hudebně pohyboval někde mezi rockem a popem. Jeho nová deska Going Back je ale čistě soulová. Na blížící se zimu jak dělaná.

O Philu Collinsovi toho poslední dobou nebylo moc slyšet. Jako by se vypařil a nadobro uhnízdil ve svém švýcarském sídle. A podobně Jako Charlie Chaplin před čtyřiceti lety jen občas vyjel na obchůzku především po Evropě, co že je nového. A nejspíš nic nového není, protože Collins se rozhodl pro návrat do minulosti.

Ponořil se do obsáhlého katalogu slavného amerického vydavatelství Motown, pořádně jej prohrábnul a vybral si několik oblíbených kousků. Bohužel – nebo bohudík pro našince je většina dnes už klasických skladeb tu malou, tu velkou neznámou. Nám, neznalým soulových, funkových či rock'n'rollových hitů let šedesátých a sedmdesátých, se tak alespoň zprostředkovaně skrz důvěrně známý zpěv Phila Collinse dostává objevné hudební lekce po krajinách ryze amerického soundu.

Z těch známých kapel a interpretů, od kterých si Phil Collins vypůjčil skladby, jmenujme například The Temtations, Four Tops, The Supremes nebo Stevieho Wondera. A že se při natáčení desky stárnoucí Brit vyřádil, dokazuje i celkem slušná stopáž necelé hodiny. Speciální edice má dokonce bezmála osmdesát minut a dvacet pět skladeb. To už je ale opravdu pro skutečné fanoušky této odnože muziky.

Důležité je říct, že celá deska slušně odsejpá, nemá žádná hluchá místa a občas je až neuvěřitelně energická. Což je o to neuvěřitelnější, že oldies songy zpívá oldie chlap. Trochu mi tahle deska svým feelingem připomíná poslední album Ringo Starra, které si taky stárnoucí muzikant natočil tak trochu pro radost. A bylo to znát.

Collinsovo Going Back je podobný případ. Až se člověku nechce věřit, jak je to možné, že v posledních rozhovorech, které Phil poskytl, se to hemží depresivními stavy a sebevražednými úmysly. Tohle album asi mělo být tou správnou terapií. Ale nechme mluvit, respektive zpívat samotného Phila Collinse:

Když tak člověk tuhle desku poslouchá, tak ho vlastně ničím nepřekvapí. Žádné experimenty nebo snaha zapojit moderní zvuk tu není, čímž se Phil Collins (a stejně tak Ringo Starr) odlišuje od další hudební ikony Paula McCartneyho. A je to nejspíš dobře.

Tahle deska se vůbec špatně hodnotí. Phil si skutečně vybral samé hitovky, z nichž některé známe i my Slované z prostředka Evropy. To je případ mnohokrát přezpívaného tracku Standing In The Shadows Of Love od Four Tops nebo Blame It On The Sun od Stevieho Wonderse.

Pokud vás to víc zajímá, vygooglujte si originální skladby z šedesátých let. Pochopíte, že v té době vznikala i jiná skvělá hudba, než byl rock'n'roll a rock jako takový. A Phil Collins by mohl být skvělým učitelem nebo průvodcem. Všechny nástroje v podstatě nechal postaru, takže často slyšíme skvěle hrající piáno, mnoho dechových nástrojů, klasických bicích i všudypřítomného sborového zpěvu.

Já nemůžu než poradit, zkuste to! Myslím, že rozhodně neprohloupíte. Je to příjemná a milá muzika. V dobrém slova smyslu.

Autor recenze: José Armando

Phil Collins: Going Back, 57 minut, 13. 9. 2010 vydal Supraphon

Tracklist:

01. Girl (Why You Wanna Make Me Blue)
02. (Love Is Like A) Heatwave
03. Uptight (Everything's Alright)
04. Some Of Your Lovin'
05. In My Lonely Room
06. Take Me In Your Arms (Rock Me For A Little While)
07. Blame It On The Sun
08. Papa Was A Rolling Stone
09. Never Dreamed You'd Leave In Summer
10. Standing In The Shadows Of Love
11. Do I Love You, Jimmy Mack
12. Something About You
13. Love Is Here And Now You're Gone
14. Loving You Is Sweeter Than Ever
15. Going To A Go-Go
16. Talking About My Baby
17. Going Back