Rytmický štěkot z podzemí

předchozí další

Britská taneční skupina Underworld je svým způsobem už kultovní formací. Minimálně polovina planety zná její stěžejní hit Born Slippy z filmu Trainspotting. To už je ale dávno. Máme rok 2010 a s ním i nové album Barking. A je dobré.

Underworld mají svůj rukopis, který lze lehce rozpoznat. Výrazný, jednoduchý až strojový rytmus, na který Rick Smith postupně nabaluje další zvukové vrstvy a do toho zpívá nebo deklamuje Karl Hyde. A vše vyvrcholí šíleným orgastickým finále. Tohle oběma pánům v nejlepších letech šlo vždycky nejlíp a dobře jim to šlape i nyní.

Zatímco první track na albu Bird 1 je svým způsobem jakýmsi zahřívacím kusem, který má navnadit nadrženého posluchače k ještě většímu slintání, v druhém songu v pořadí Always Loved A Film už Underworld servírují jednu z lahůdek. V podstatě melodickou písničku, kterou ze všech stran obepíná jasně rozpoznatelný beat.

Dál už je to opakování známé poučky. Začne se pomalu stupňovat hudební stránka skladby, zabarvuje se do dalších a dalších tanečních zvuků. Člověk tu hudbu v podstatě vidí, tak jako dokázala vidět jednotlivé zvuky jedna z postav poslední řady amerického seriálu Hrdinové.

Navíc Underworld byli vždycky i takoví filmoví filutové, kteří se nebáli experimentovat s audiovizuální podobou svých tracků. Tenhle klip sice není žádný experiment, ale je prostě cool. Až budu důchodce, chci se mít takhle:

Někteří hnidopiši by mohli namítat, že muzika Underworld tak trochu zamrzla a nerozvíjí se příliš někam dál či jinam. Jenže to samozřejmě není pravda. Jen prostě jejich výlety do jiné hudební oblasti nikdy nevyvolaly takovou odezvu, jako když se drželi svého kopyta a servírovali to, co se po nich už přes dvacet let žádá. A mně osobně to vůbec nevadí. Já nikdy jejich alba neposlouchal celá, ale vybíral jsem si vždy ty songy, které mě nějakým způsobem oslovovaly.

A nutno říct, že většinou šlo o ty šablonovité, na které mají Underworld patent a nikdo na světě je neumí líp. Člověk se u nich ponoří do vlastního kosmu a oddává se rytmickým bubnům tak jako zdrogovaní indiáni svým tamtamům. Je to stejné po mnoho tisíc let. Pokud se chceš dostat do extáze a vyklouznout alespoň na chvíli ze všednodenní nudné ulity, zaposlouchej se do jednoduchého rytmického zvuku a uvolni se. Ono to přijde. A pokud ne, tak si pusť třeba metal, možná na tebe víc působí kytarová smršť akordů.

Osmé album Underworld Barking je v podstatě klasická elektronická deska, jakým přála hlavně první polovina devadesátých let. V té době byla britská elektronická scéna na světové špici a všichni chtěli na vlastní oči i uši zažít koncert třeba právě Underworld. Byla to doba doznívajícího boomu extáze, kdy se definitivně taneční párty staly výhodným komerčním artiklem a z undergroundových klubů se přesunuly do nablyštěných VIP diskoték. To už je pryč, fajn ale je, že Underworld se pryč nechystají.

I když i ta melancholie tu je – třeba v songu Grace nebo Between Stars. Na albu si každý milovník elektroniky vybere. Já si samozřejmě taky vyberu. Třeba tripovou jízdu Scribble:

Underworld naštěstí ještě nezapomněli, jak tu svoji hudební mašinu pořádně nakopnout, a navíc se oproti minulosti dokázali v něčem i krotit. A to hlavně v tom, že si odpustili mnohaminutové hudební skrumáže, které velmi pomalu vedly k tomu skutečnému funkčnímu popěvku. Občas z toho šla na člověka, který není sjetý, mrákotná nuda. Ale to na Barking není! Naopak třeba u velmi pozitivní písničky Diamond Jigsaw cítíte, jak se vše postupně rozjíždí až k finální slastné eufórii.

Ano, je to štěkot z podzemí. Ale zní spíš jako štěkot zvědavého labradora než zbloudilého pitbula.

Autor recenze: José Armando

Underworld: Barking, 58 minut, 30. 9. 2010 vydal Panther

Tracklist:

01. Bird 1
02. Always Loved A Film
03. Scribble
04. Hamburg Hotel
05. Grace
06. Between Stars
07. Diamond Jigsaw
08. Moon In Water
09. Louisiana
10. Simple Peal